II.ÚS 1129/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1129/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hübela, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 192/2025-48 ze dne 25. února 2026 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 52 A 14/2024-38 ze dne 29. července 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí správních soudů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi byl porušen zákaz uplatnění veřejné moci bez zákona a ukládání povinnosti jednotlivci bez zákona (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; "Listiny") a také zákaz uložení trestu bez zákona podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku toho bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). 2. Stěžovatel byl účastníkem dopravní nehody, když jel na tzv. elektrické jednokolce po místní komunikaci a na kruhovém objezdu do něj zezadu narazil automobil. Dostal pokutu 1 500 Kč za spáchání přestupku, protože jel na jednokolce v pravém pruhu po místní komunikaci v místě, ve kterém byl z obou stran vedený chodník. Toto jednání podle správních orgánů naplnilo skutkovou podstatu přestupku upravenou v § 60a odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatel se odvolal, vedlejší účastník odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Zjednodušeně řečeno, správní orgány považovaly za přestupek to, že stěžovatel jel na jednokolce po silnici tam, kde mohl jet po chodníku - pokud totiž někde chodník je, má jet člověk na jednokolce po něm. Tuto povinnost dovodily právě ze znění § 60a odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích. 3. Stěžovatel se obrátil na správní soudy, krajský soud jeho žalobu také zamítl. Elektrickou jednokolku považoval za osobní přepravník ve smyslu citovaného § 60a odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Uznal, že jeho znění nebylo legislativně-technicky zcela přesné ohledně zákazu jízdy po silnici v přítomnosti chodníku. Vyložil jej však pomocí systematického výkladu zákona, historického kontextu přijetí zvláštní úpravy pro osobní přepravníky i pomocí důvodových zpráv doprovázející novelu. Dospěl k závěru, že cílem této úpravy je, aby osobní přepravníky jezdily po chodníku či cyklostezce všude, kde je to možné, a pouze pokud to možné není, jezdily po silnici. 4. Stěžovatel se bránil kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, který ji rovněž zamítl. Rozhodl ve stejném duchu jako krajský soud, doplnil výklad § 60a také o poukaz na komentářovou literaturu i nález Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 1204/21ze dne 14. 12. 2021). Zdůraznil, že všechny tyto výkladové metody doplňují a dochází ke stejnému závěru jako prvotní jazykový výklad. II. Argumentace stěžovatele 5. Zaprvé stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byl za přestupek potrestán, aniž by byla dostatečně jasně, přesně a srozumitelně v zákoně vymezená jeho skutková podstata. 6. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že správní soudy fakticky popřely jeho právo užívat jeho majetek - jednokolku - k účelu, ke kterému ji zakoupil. Každé omezení vlastnického práva ovšem opět musí být dostatečně jasně, přesně a předvídatelně zakotvené v zákoně. Nejde přitom o to, že by nemohl využít jednokolku naplno, ale smysluplně ji nemůže využít vůbec. Tím je jeho vlastnické právo omezeno, a to na základě neurčitého zákonného podkladu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejících řízení; je zastoupený advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Zaprvé, co se týká první námitky, odkazuje stěžovatel přiléhavě na nález sp. zn. II. ÚS 3169/25 ze dne 11. 3. 2026. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil odkazem na svoji předchozí judikaturu i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že správní orgán může uložit sankci pouze tehdy, stanoví-li zákon dostatečně určitě, jaké jednání je přestupkem a jaká sankce za něj hrozí. 10. Nesprávně nicméně aplikuje závěry uvedeného nálezu na posuzovaný případ. V dotčeném nálezu se jednalo o uložení sankce za nesplnění povinnosti ukončit činnost při dosažení určité hodnoty, která měla vyplývat ze správního rozhodnutí, ale nebyla v něm dostatečně určitě a jednoznačně stanovena. V posuzované věci byla stěžovateli uložena sankce za porušení povinnosti, která dostatečně určitě a jednoznačně vyplývala přímo ze zákona. 11. Ústavní soud neshledává žádné pochybení, natož pochybení dosahující ústavní úrovně, v zařazení jednokolky, o kterou se jedná v dotčené věci (a jejíž fotografii stěžovatel začlenil do ústavní stížnosti), do kategorie osobního přepravníku se samovyvažovacím zařízením ve smyslu § 2 písm. nn) zákona o silničním provozu. 12. Užívání osobního přepravníku je upraveno samostatným ustanovením zákona o silničním provozu, konkrétně jeho § 60a. Jak správně dovodily obecné soudy, toto ustanovení stanoví ve svém odst. 3 zcela jednoznačně povinnost pro uživatele osobních přepravníků použít pro jejich provoz chodník, stezku pro chodce, stezku pro chodce a cyklisty, jízdní pruh vyhrazený pro cyklisty nebo stezku pro cyklisty, když jsou k dispozici. Pouze když k dispozici nejsou, popřípadě kde je chodník neschůdný, smí se osoba na osobním přepravníku pohybovat po levé krajnici nebo co nejblíže při levém okraji vozovky. Jinak řečeno, pokud se může osoba na osobním přepravníku pohybovat po chodníku, stezce pro chodce, stezce pro chodce a cyklisty, jízdním pruhu vyhrazeném pro cyklisty nebo stezce pro cyklisty, má zakázáno pohybovat se po levé krajnici nebo co nejblíže při levém okraji vozovky. 13. Na dovození takové povinnosti z § 60a odst. 3 zákona o silničním provozu není potřeba právnické vzdělání ani studium komentářové literatury. Pokud zákon stanoví, že osoba smí něco činit, když nenastane určitá skutečnost, lze z toho bez většího intelektuálního úsilí dovodit, že tak činit nesmí, pokud taková skutečnost nastane. V tomto ohledu je nerozhodné, že zákonodárce mohl dotčené ustanovení formulovat ještě jinak. Podstatné je, že tak zákon činí dostatečně jasně a určitě, což je v případě dotčeného ustanovení splněno. Jak krajský soud, tak zejména Nejvyšší správní soud toto stěžovateli velmi přesvědčivě vysvětlily. S trochou nadsázky by jediné, co by snad bylo možné v tomto ohledu Nejvyššímu správnímu soudu vytknout, byla až přílišná pečlivost jeho rozsudku vzhledem k argumentům předloženým stěžovatelem. 14. Co se týká druhé námitky, podle stěžovatele zákon vůbec nedovoluje smysluplně využít jednokolky, jelikož nutí jejich uživatele pohybovat se pouze rychlostí srovnatelnou s chůzí, kterou se však z důvodu nestability pohybovat nelze. Pokud by takové omezení zákon skutečně obsahoval, bylo by potřeba se zabývat přiměřeností takového opatření, a to dokonce nejen z důvodu možného porušení práva na ochranu majetku, ale také například z pohledu volného pohybu zboží vyplývajícího z práva EU (srov např. rozsudek Soudního dvora ze dne 4. června 2009 ve věci C-142/05 Mickelsson a Roos). 15. Zákon ovšem takové omezení neobsahuje. Jak v tomto ohledu dovodil již Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV.ÚS 1204/21 ze dne 14. 12. 2021, na který odkazuje rovněž Nejvyšší správní soud, zákonná úprava reflektuje, že osobní přepravník může obdobně jako jízdní kolo vyvinout výrazně vyšší rychlost než chodec, v čemž lze jízdní kolo a přepravník připodobnit. Zákonodárce danou skutečnost reflektoval tak, že přepravník lze užívat i na jízdním pruhu vyhrazeném pro cyklisty, stezce pro cyklisty a odděleném pruhu pro cyklisty na stezce pro chodce a pro cyklisty. Na těchto místech se mohou přepravníky pohybovat stejně jako jízdní kola (bod 50 nálezu). Čili není pravda, že by zákon omezoval osobní přepravníky způsobem, který by je neumožňoval využít smysluplným způsobem. 16. Konečně není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje faktickou nemožnost pohybovat se na osobním přepravníku rychlostí srovnatelnou s chůzí. Zdá se, že spíše než o otázku právní se jedná o otázku obratnosti konkrétního jezdce. Na výše uvedených závěrech to ale v každém příp