II.ÚS 1135/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1135/24 ze dne 18. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 8 Tdo 1084/2023-320, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2023 sp. zn. 61 To 604/23 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. července 2023 sp. zn. 0 Nt 4006/2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na řádný proces a právo na garanci presumpce neviny podle č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Stěžovatel se dále domáhá vyslovení, že řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 4006/2023 je nulitní a neplatné, a dále "přednostního projednání návrhu na odklad vykonatelnosti" napadených rozhodnutí. 2. Napadeným rozhodnutím předcházelo odložení trestní věci. Konkrétně usnesením policejního orgánu ze dne 15. 3. 2023 bylo podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu odloženo podezření ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. 3. Odložená trestní věc se týkala následujícího jednání stěžovatele: Stěžovatel v září 2022 po deváté hodině večerní využil lsti (využil sousedku, která zazvonila na jeho bývalou ženu), přičemž bývalá manželka otevřela dveře bytu. Stěžovatel následně odstrčil sousedku stranou, zatlačil na dveře, aby přetlačil bývalou ženu a vnikl dovnitř bytu. Zde setrval navzdory přání bývalé ženy a při odchodu odcizil mobilní telefon. Poškozené ženě v daný moment vznikla újma na vniknutí i na odcizení mobilu v celkové výši 4 500 Kč. 4. Na návrh státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 bylo ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 stěžovateli uloženo ochranné léčení protitoxikomanické a protialkoholní podle § 99 odst. 1, 4 trestního zákoníku, a to ve formě ústavní. Obvodní soud totiž dospěl k závěru, že je stěžovatel s ohledem na svůj zdravotní stav nepříčetný a zároveň ze znaleckého posudku vyplývá, že jeho další pobyt na svobodě je nebezpečný a s ohledem na svůj postoj ke zdravotnímu stavu a možnostem léčení bylo možné stanovit pouze léčení ústavní formou. 5. Stěžovatel proti usnesení brojil stížností, kterou Městský soud v Praze v záhlaví napadeným usnesením zamítl. Zcela a bez výhrad se ztotožnil s posouzením ze strany obvodního soudu. Na stěžovatele je třeba nahlížet jako na pachatele činu jinak trestného, což plyne z dokazování i obsahu spisového materiálu. Účelem ochranného léčení je terapeuticky působit na pachatele ve specifickém postavení, zamezit nebezpečí dalšího páchání trestné činnosti a dosáhnout léčebného stavu, kdy pachatel již není pro společnost nebezpečný. Jeho cílem není odstrašení od páchání další protiprávní činnosti, ale náprava a zajištění osoby pachatele. Všechny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení ve formě ústavní byly podle městského soudu splněny. 6. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Podle Nejvyššího soudu bylo dovolání zjevně neopodstatněné. Ústavní ochranné léčení je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti. V projednávané věci ze zákonných ani ústavních mantinelů soudy nevybočily. Nejvyšší soud zdůraznil, že i podle judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná, což se stalo právě v projednávané věci. Dovolání stěžovatele tak považoval za pokračující polemiku s trestními soudy. 7. Stěžovatel vznesl ve své ústavní stížnosti argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že se rozhodnutí obecných (zejména nižších) soudů opírají o závěry, které neplynou z provedených důkazů. Nejvyšší soud měl navíc argumentaci stěžovatele v dovolání meritorně posoudit. Stěžovatel nesouhlasí s uloženým ochranným opatřením. Stěžovatel odkazuje na rozsáhlou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu k závažnosti tohoto typového omezení na osobní svobodě. Důkazy byly podle něj dezinterpretovány a soudy nesprávně vycházely z vadného znaleckého posudku. Znalec sám nesmí svévolně vyloučit některý z podkladů jen proto, že nezapadá do jím vytyčené skutkové verze, což se právě v jeho případě stalo. Nejvyšší soud podle něj svévolně dezinterpretoval Úmluvu. Nejvyšší soud také fakticky porušil presumpci neviny stěžovatele. Výpověď jeho bývalé ženy byla v průběhu řízení bez dalšího považována za věrohodnou, přestože ji stěžovatel mnohokrát zpochybňoval a na jeho námitky se mu nedostalo odpovědi. Stěžovatel dále nikdy neužíval návykové látky a neexistuje žádný pozitivní nález v tomto směru. Naopak byl dlouhodobě nemocen a léčen, pro nekontrolované dávkování léčiv ze strany lékařů v minulosti absolvoval detoxikaci v psychiatrickém zařízení. Tato skutečnost mu však neměla být kladena k tíži. Orgány činné v trestním řízení však svými vyjádřeními a obraty v rozhodnutích presumpci neviny stěžovatele pošlapaly. Výsledky provedeného dokazování pak vůbec nevypovídají o tom, že stěžovatel skutek spáchal. Nejvyšší soud dále zejména hovoří o stížnosti dovolatele, přitom stížností bylo podáno vícero. Policisté do spisu zahrnuli pouze skutečnosti stěžovatele očerňující a pominuli přímá svědectví stěžovatelových blízkých osob. Zásadní námitky stěžovatele k obsahu znaleckého posudku soudy ignorovaly. Zadání posudku směřovalo proti stěžovateli. Sestra stěžovatele, bývalá soudkyně, do případu vnesla svědectví značně tendenčně (proti stěžovateli) a nepřípustně zasáhla do průběhu řízení. S ohledem na řadu protimluvů ze strany rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel označil rozhodnutí za "nulitní" a "absolutně neplatná". Ze všech výše uvedených důvodů by Ústavní soud měl napadená rozhodnutí zrušit a uložení ochranného léčení zvrátit. II. Posouzení Ústavním soudem 8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). 10. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil relevantní část spisového materiálu a Ústavní soud si rovněž vyžádal rozhodnutí nižších soudů. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině podústavního práva, nesou