II.ÚS 1145/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1145/21 ze dne 14. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti H. D. L., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2021 č. j. 7 Azs 27/2021-24 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. ledna 2021 č. j. 58 Az 2/2020-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů. 2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel, který je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky, přicestoval koncem roku 2019 do České republiky a pro účely legalizace pobytu požádal o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil potřebou léčby nebo operace pravého oka. Ministerstvo vnitra (dále jen "správní orgán"), vycházeje z informací shromážděných v průběhu správního řízení, stěžovateli žádný druh mezinárodní ochrany neudělilo. V rozhodnutí ze dne 11. 9. 2020 č. j. OAM-176/ZA-ZA11-HA08-2020 správní orgán konstatoval, že stěžovatelem tvrzené zdravotní důvody sice směřovaly k možnosti udělení humanitárního azylu, pro jeho udělení však žádné důvody neshledal. Správní orgán vyložil, proč nepovažoval stěžovatelovu životní situaci za nikterak mimořádnou a zvláštního zřetele hodnou, jak vyžaduje § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a proč neshledal ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a citovaného zákona. 3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že relevantní ustanovení zákona o azylu výslovně nezmiňují zdravotní stav žadatele jako skutečnost odůvodňující udělení azylu či doplňkové ochrany. Krajský soud připustil, že podle závěrů plynoucích z judikatury Nejvyššího správního soudu může za určitých výjimečných okolností závažný zdravotní stav osoby žádající o azyl a jeho případné zhoršení představovat újmu a být důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel však žádné relevantní doklady, které by potvrzovaly jím tvrzené chronické onemocnění oka, nedoložil, a to ani ze země svého původu, ani z Německa, kde žil před příchodem do České republiky. Podle krajského soudu to byl stěžovatel, který svůj zdravotní stav dostatečně neřešil, přestože v domovském státě měl možnost tvrzené obtíže léčit. Samotný fakt, že zdravotnictví ve Vietnamu je na jiné úrovni než zdravotnictví v České republice, jakož i skutečnost, že stěžovatelův přístup ke zdravotní péči ve Vietnamu by byl pravděpodobně komplikovanější, nedokládá nutnost udělit stěžovateli mezinárodní ochranu ve smyslu zákona o azylu. K námitce, že stěžovatel navázal v České republice vážnou známost, krajský soud uvedl, že tuto skutečnost stěžovatel v průběhu správního řízení vůbec nezmínil, a správnímu orgánu tak nelze klást k tíži, že se k ní nevyjádřil. 4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost. Ve věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele, ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení, a ke kasačním námitkám stěžovatele odkázal na svoji ustálenou a vnitřně jednotnou judikaturu v odůvodnění usnesení konkrétně citovanou. Nejvyšší správní soud potvrdil jako správný závěr krajského soudu, že vycestování stěžovatele do domovské země není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, a shodně s krajským soudem zopakoval, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. II. Argumentace stěžovatele 5. Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před správními soudy stěžovatel v ústavní stížnosti oponoval závěrům správních soudů s tvrzením o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu správním orgánem. Uvedl, že hodlal podstoupit komplexní vyšetření očí a vyvinul pro to dostatečnou iniciativu, s ohledem na situaci způsobenou onemocněním Covid-19 v České republice však neměl objektivně reálnou možnost se vyšetření podrobit. Návrhu na doplnění dokazování jeho zdravotní dokumentací správní orgán nevyhověl, a proto nemohl bez důvodných pochybností řádně usoudit, nakolik vážný je stěžovatelův zdravotní stav z pohledu moderní medicíny. 6. Stěžovatel vytkl správním soudům nedostatečné posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. K otázce hrozby vážné zdravotní újmy dosahující vysoké úrovně intenzity v případě nuceného předčasného návratu do země původu stěžovatel poukázal na závěry rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci D. proti Spojenému království (ze dne 2. 5. 1997, stížnost č. 30240/96), ve věci N. proti Spojenému království (ze dne 27. 5. 2008, stížnost č. 26565/05) a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007 č. j. 2 Azs 30/2007-69, a vyjádřil přesvědčení, že u něho existují zdravotní rizika spojená s návratem do země jeho původu, konkrétně z důvodu tamní zcela nedostatečné zdravotní péče a faktické nemožnosti přístupu k soukromé zdravotní péči. 7. Stěžovatel též nesouhlasil se závěrem správních soudů, že jeho vycestování není v rozporu s mezinárodními závazky. Uvedl, že v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zmínil, že v České republice navázal vážnou známost, plánuje uzavření sňatku a v budoucnu hodlá založit rodinu, a upozornil též na rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka ze dne 19. 8. 2020 č. j. CPR-9514-21/ČJ-2020-931200-SV, kterým bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, a současně mu byl uložen zákaz vstupu na území státu Evropské unie po dobu dvou let. Správní soudy se však otázkou existence důvodů znemožňujících vycestování dostatečně nezabývaly a nevzaly v potaz ani rozhodnutí cizinecké policie. Stěžovatel připomněl, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 425/16 se Ústavní soud zabýval otázkou, zda žadatelé o azyl mohou nové rozhodné skutečnosti pro udělení azylu uvádět až v řízení o správní žalobě proti zamítnutí žádosti o azyl správním orgánem. Ústavní soud se neztotožnil se s kategorickým závěrem správních soudů, že takový postup soudní řád správní neumožňuje s výjimkou případů, ve kterých nové okolnosti nastanou až po rozhodnutí správního orgánu, a z pohledu čl. 36 odst. 2 a čl. 43 Listiny a čl. 13 Úmluvy vyložil, že za určitých okolností je připuštěno předkládání nových azylových důvodů ve fázi řízení před správním soudem prvního stupně. Podle Ústavního soudu tomu nebrání ani § 75 odst. 1 soudního řádu správního, neboť existuje řada ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před správním orgánem, a proto je vždy třeba povahu těchto nových skutečností a situací zohlednit. Podle stěžovatele měl takto v jeho věci postupovat i krajský soud, tj. měl zohlednit, zda zamítnutí žádosti o azyl vydané správním orgánem nebylo nepřiměřeným zásahem do práva na respektování rodinného a soukromého života stěžovatele. 8. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť hrozí, že by reálná obnova základních práv stěžovatele mohla být znemožněna, zvláště pokud by byl nucen vycestovat z České republiky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud přezko