II.ÚS 1146/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1146/21 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 4, Praha 1 - Staré Město, právně zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 103/2021-398, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020 č. j. 54 Co 174/2020-347 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 12. 2019 č. j. 18 C 484/2015-291, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 9. 2020 č. j. 18 C 484/2015-354, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), ve znění opravného usnesení, a to v rozsahu, v němž se týkají pozemků par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1781/1, 1782/1, 1782/4 a 2496/5 v k. ú. Hloubětín, obec Praha. Dle stěžovatele jsou tato rozhodnutí v rozporu s jeho základními právy dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. 2. Usnesením II. ÚS 1146/21 ze dne 18. 5. 2021 bylo rozhodnuto o tom, že soudce David Uhlíř (soudce II. senátu a současně původní soudce zpravodaj) je vyloučen z projednání a rozhodování o této ústavní stížnosti. Podle § 10 odst. 2 rozvrhu práce byl určen jako nový soudce zpravodaj soudce Ludvík David. Podle § 10 odst. 3 ve spojení s § 9 odst. 2 rozvrhu práce zastoupil vyloučeného soudce Davida Uhlíře při projednání a rozhodování o ústavní stížnosti soudce Tomáš Lichovník. 3. V zájmu stručnosti a s ohledem na to, že průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům dobře znám, Ústavní soud shrne pouze ty části napadených rozhodnutí, které se vztahují k ústavní stížností dotčeným pozemkům par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1782/1, 1782/4 a 2496/5 v k. ú. Hloubětín, obec Praha. 4. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby stěžovatele o určení vlastnického práva k tam specifikovaným 71 nemovitostem, jež byla podána podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"). Stěžovatel se uvedenou žalobou domáhal určení, že vlastnicí předmětných nemovitostí je Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále též "druhá žalovaná"), nikoli hl. m. Praha (dále též "první žalovaná"), a to za tím účelem, aby se mohl po druhé žalované domáhat v rámci restitučního řízení vydání předmětných pozemků. 5. Obvodní soud o uvedené žalobě rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III, IV a V). V odůvodnění zdůraznil, u tohoto typu určovací žaloby je existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k věci dána přímo § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, pročež stěžovatel tuto skutečnost nebyl povinen tvrdit ani prokazovat. Obvodní soud se tudíž zabýval přímo důvodností podané žaloby. V této souvislosti poznamenal, že mezi účastníky je nesporné, že předmětné nemovitosti byly historickým majetkem stěžovatele (církve) a ke změně vlastnického práva ze stěžovatele na stát došlo po rozhodném datu 25. 2. 1948. Podstatou sporu byla dle obvodního soudu pouze otázka, zda předmětné nemovitosti byly převedeny z majetku státu do vlastnictví první žalované (hl. m. Praha) v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), ve spojení mj. s § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přechodu majetku do vlastnictví obcí"), eventuálně zda ke změně vlastnického práva došlo na základě jiných právních skutečností. Jinými slovy, předmětem sporu byla otázka, jestli byla naplněna hypotéza § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, dle něhož se církev může domáhat určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z jejího původního (historického) majetku byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena do vlastnictví jiných osob v rozporu s mj. blokačním ustanovení § 29 zákona o půdě. 6. V této souvislosti obvodní soud poznamenal, že blokační ustanovení § 29 zákona o půdě výslovně hovoří pouze o blokaci "převodů" (tj. změny vlastnického práva na základě smluvního závazkového vztahu) pozemků, které původně tvořily církevní majetek, nikoli o blokaci jejich "přechodu" (tj. změny vlastnického práva na základě jiného právního titulu než ze smlouvy). Z toho, že a) účinnost zákona o půdě a potažmo v něm obsaženého blokačního ustanovení nastala později než účinnost zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí a b) blokační ustanovení zákona o půdě jakožto pozdějšího zákona (lex posterior) hovoří toliko o zákazu převodů historického majetku církví, nikoli o zákazu přechodu takového majetku, obvodní soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovodil, že pokud by zákonodárce mínil zahrnout do rozsahu blokačního ustanovení zákona o půdě také přechody majetku např. na základě zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, byla by tato skutečnost v blokačním ustanovení výslovně uvedena. Nicméně zákonodárce tak neučinil. Pokud tedy byly splněny podmínky pro přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., na dotčený majetek se nevztahovalo blokační ustanovení § 29 zákona o půdě a tudíž určovací žaloba církve podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nemůže být úspěšná. Podmínky pro přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle § 1 odst. 1 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí jsou přitom splněny, pokud a) dotčený majetek byl v rozhodné ve vlastnictví České republiky, b) ke dni 23. 11. 1990 příslušeno právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky následně přešly na obce, a c) ke dni 24. 5. 1991, tedy ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., obec s dotčeným majetkem fakticky hospodařila. 7. Obvodní soud v návaznosti na to poznamenal, že ve vztahu k pozemkům par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1782/1, 1782/4 a 2496/5 v k. ú. Hloubětín, obec Praha, jež jsou dotčeny nyní posuzovanou ústavní stížností, bylo spornou otázkou pouze to, zda byla naplněna třetí podmínka pro přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., tedy zda obec (hl. m. Praha) k rozhodnému datu s dotčeným majetkem fakticky hospodařila. Konkrétně ve vztahu k pozemku par. č. 2496/5 obvodní soud poznamenal, že tento pozemek byl historickým majetkem stěžovatelky a od roku 1986 byl evidován ve vlastnictví čs. státu - ONV Praha 9. Na tomto pozemku byla vybudována pozemní komunikace poté, co tento pozemek přešel na čs. stát. Obec se v rozhodné době starala o údržbu pozemní komunikace a fakticky s tímto pozemkem hospodařila. Všechny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví k tomuto pozemku dle zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí tudíž byly splněny, pročež stěžovatelčině žalobě v tomto rozsahu nelze vyhovět. Ve vztahu k pozemkům par. č. 1779/2, 1780/2, 1781/1, 1781/1, 1782/1 a 1782/4 obvodní soud uvedl, že v roce 1986 se stal jejich vlastníkem čs. stát - ONV Praha 9. Právní předchůdce první žalované (ONV Praha 9) a posléze první žalovaná (hl. m. Praha) na těchto pozemcích fakticky hospodařili tím způsobem, že nejprve zde vybudovali sportovní areál a následně jej dali do užívání třetí osobě (TJ Slavoj Hloubětín). I v tomto případě proto obvodní soud dospěl k závěru, že všechny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví k tomuto pozemku dle zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí byly splněny, pročež stěžovatelčině žalobě v tomto rozsahu nelze vyhovět. 8. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že odvolací řízení zčásti zastavil, neboť stěžovatelka vzala odvolání v rozsahu tam uvedených nemovitostí zpět (výrok I), dále potvrdil výrok I rozsudku obvodního soudu v té čás