II.ÚS 115/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 115/25 ze dne 4. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) A a 2) B, zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2024, č. j. 7 Tdo 1113/2023-5799, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2023, č. j. 2 To 57/2022-5562, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2021, č. j. 10 T 6/2019-5295, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku 1) vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"), za který ji odsoudil podle § 19 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim ("TOPO") a § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 trestního zákoníku k trestu propadnutí věci a trestu propadnutí náhradní hodnoty. Krajský soud stejným rozsudkem uznal stěžovatelku 2) vinnou pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za který ji odsoudil podle § 19 TOPO a § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 trestního zákoníku k trestu propadnutí věci a trestu propadnutí náhradní hodnoty. Současně rozhodl rovněž o povinnosti stěžovatelek nahradit společně a nerozdílně s dalšími obviněnými poškozené České republice škodu. 2. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a odvolání stěžovatelek (a dalších dvou obviněných fyzických osob) Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu ve vztahu k stěžovatelce 1) zrušil v celém rozsahu a ve vztahu ke stěžovatelce 2) ve výrocích o trestu a náhradě škody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), vrchní soud uznal stěžovatelku 1) vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což ji podle § 17 odst. 1, odst. 3 TOPO odsoudil k trestu propadnutí části majetku. Stěžovatelku 2) při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 17 odst. 1, odst. 3 TOPO k trestu propadnutí části majetku. 3. Dovolání stěžovatelek (a další obviněné fyzické osoby) Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatelek 4. Stěžovatelky se závěry obecných soudů nesouhlasí a namítají, že byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 5. Stěžovatelky předkládají obdobné námitky, které uplatnily již v průběhu předchozího řízení, zejména v jimi podaném odvolání i dovolání. Opětovně uvádějí, že se soudy nedostatečně vypořádaly s tvrzeným porušením zásady subsidiarity trestní represe, neboť nezohlednily mimořádnost situace vyvolanou z jejich pohledu překotnými novelizacemi zákona č. 180/2005 Sb. Opakují, že v době namítaného jednání nebyly trestně odpovědné, neboť trestní odpovědnosti právnických osob byla prostřednictvím TOPO do právního řádu vnesena až s účinností od 1. 1. 2012. Stěžovatelky mají za to, že soudy nyní posuzované řízení a v něm přijatá rozhodnutí zatížily ústavním deficitem v podobě opomenutých důkazů a extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Kromě toho namítají pochybení Nejvyššího soudu spočívající v tom, že jim nezaslal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání podanému dalším obviněným, I. S.; odkazují přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), mj. na případ Janáček proti České republice. III. Splnění podmínek řízení 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Vlastní posouzení 7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek, obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není obecným soudem dalšího stupně či další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy svým vlastním hodnocením. Je úkolem obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole. Taková situace v posuzované věci nenastala. 9. Stěžovatelky v ústavní stížnosti předkládají shodné námitky, jaké uplatnily již v průběhu předchozího řízení; obecné soudy se jimi podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi ústavně konformním způsobem. Na odůvodnění napadených rozhodnutí proto lze bez dalšího odkázat, ať již ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 135), tvrzenému retroaktivnímu užití TOPO (tamtéž, bod 129), opomenutým důkazům a údajnému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že jeho věc bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který bude postupovat podle předem stanovených pravidel. Uvedená práva však nezaručují, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka řízení a že budou bezvýhradně přijaty všechny jeho návrhy. Je úkolem obecných soudů určit, které důkazy jsou nezbytné pro vyslovení příslušného závěru, a současně odůvodnit, proč jsou případné další navržené důkazy nadbytečné. Soudy v případě stěžovatelek srozumitelně vysvětlily, proč další navržené důkazy považovaly za nadbytečné, takže v jejich postupu nelze spatřovat pochybení v podobě opomenutí důkazů ani jej považovat za porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 94-98 a zde obsažené odkazy na rozhodnutí vrchního soudu). V posuzované věci nebyl zjištěn rozpor (natož extrémní) mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, rovněž nenastal důvod pro aplikaci pravidla in dubio pro reo vyplývajícího z presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). 10. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu, jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna. Stěžovatelky pouze polemizují s právními závěry obecných soudů, opakují již vypořádané námitky a neuvádí nic (srov. ovšem dále), z čeho by bylo možné dovodit porušení jeho základních práv a svobod. 11. Jediná nová, ale přesto přípustná námitka, jež z povahy věci nemohla být uplatněna v průběhu předchozího řízení, souvisí s procesním postupem Nejvyššího soudu, který stěžovatelkám nezaslal vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání podanému dalším obviněným, I. S. Ani tuto námitku ovšem Ústavní soud neshledal opodstatněnou. 12. Relevantní judikatura Ústavního soudu (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2300/21 ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 3397/23 ze dne 9. 9. 2024 a sp. zn. I. ÚS 3287/23 ze dne 9. 10. 2024), jež reflektuje závěry ESLP, na které odkazují i stěžovatelky, přiznává právo reagovat na vyjádření státního zástupce toliko obviněnému, který podal dovolání. V nyní posuzovaném případě se však stěžovatelky domáhají tohoto práva ve vztahu k vyjádření, jež se týká dovolání podaného spoluobviněným. Ústavní soud má za to, že již tato okolnost v zásadě vylučuje povinnost soudu zajistit stěžovatelkám právo na repliku, a to jednoduše proto, že vyjádření státníh