II.ÚS 1151/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1151/23 ze dne 17. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Špičáka, zastoupeného Mgr. Markem Ječmenem, advokátem, sídlem Růžová 972/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2023 č. j. 27 Cdo 3531/2022-170 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2022 č. j. 6 Cmo 327/2020-132, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva X jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 4. 2023, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel požádal o odklad vykonatelnosti stížností napadených rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh odůvodnil tím, že mezi účastníky probíhá řízení o vyklizení bytu stěžovatelem, a předmětný byt by mohl být ze strany Stavebního bytového družstva X, vedlejšího účastníka (dále také "družstvo"), přidělen jiné osobě, přičemž takovýto výsledek by byl pro stěžovatele zcela nepochybně větší újmou, než jaká by byla mohla vzniknout vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s odložením vykonatelnosti. 3. Stěžovatel se návrhem podaným u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") dne 12. 10. 2017 domáhal vyslovení neplatnosti usnesení představenstva družstva ze dne 24. 9. 2013, kterým byl vyloučen z družstva a usnesení shromáždění delegátů ze dne 6. 6. 2017, kterým bylo rozhodnutí představenstva o vyloučení stěžovatele potvrzeno. Městský soud usnesením ze dne 14. 2. 2019 č. j. 73 Cm 132/2017-45 zamítl návrh (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 4. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 15. 10. 2019 č. j. 6 Cmo 118/2019-67, ve znění usnesení ze dne 19. 11. 2019 č. j. 6 Cmo 118/2019-75, kterým usnesení městského soudu ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Městský soud o návrhu ve zrušeném rozsahu rozhodl usnesením ze dne 9. 7. 2020 č. j. 73 Cm 132/2017-99 tak, že určil, že usnesení shromáždění delegátů družstva ze dne 6. 6. 2017, kterým nebylo vyhověno odvolání stěžovatele proti rozhodnutí představenstva o vyloučení stěžovatele z družstva, je neplatné (výrok I.) a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. 6. K odvolání družstva vrchní soud usnesením ze dne 26. 4. 2022 č. j. 6 Cmo 327/2020-132 změnil naposledy uvedené rozhodnutí městského soudu tak, že zamítl návrh stěžovatele na určení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů družstva ze dne 6. 6. 2017 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o poplatkové povinnosti (výrok III.). 7. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné a stěžovateli uložil nahradit náklady dovolacího řízení družstva ve výši 4 114 Kč. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud nedůvodně odmítl jeho dovolání, proti překvapivému, nepřezkoumatelnému a nedostatečně odůvodněnému rozhodnutí vrchního soudu ve vztahu k otázce dispozice stěžovatele s listovní zásilkou. Stěžovatel v dovolání jasně a srozumitelně vylíčil nejméně to, že zásadním problémem v této věci je otázka doručování resp. jeho maření a jeho vliv na počátek běhu hmotněprávních lhůt v situaci, kdy zásilka není v dispoziční sféře adresáta zásilky. Odvolání stěžovatele k shromáždění delegátů družstva proti usnesení představenstva družstva o vyloučení z družstva nemohlo být opožděné a jeho procesní postup, když následně podal žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí, byl včasný a řádný. Stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2474/13 a tvrdil, že obecné soudy se nepokusily ověřit objektivní příležitost stěžovatele seznámit se s rozhodnutím představenstva družstva. Dále namítal porušení procesních pravidel tím, že jej vrchní soud dle § 118a občanského soudního řádu nepoučil a v důsledku toho stěžovatel nedoplnil tvrzení a neoznačil důkazy k prokázání svých tvrzení o pobytu na území Spolkové republiky Německo v rozhodném období. O to více zarážející je opačné překvapivé rozhodnutí vrchního soudu, který žalobu zamítl bez poskytnutí výzvy, když, městský soud dne 9. 7. 2020 pro nadbytečnost zamítl jeho důkazní návrh na výslech svědka k prokázání pobytu stěžovatele v zahraničí v rozhodném období. 9. Stěžovatel podotkl, že členský podíl v bytovém družstvu, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, představuje majetkovou hodnotu a je vnímán jako plnohodnotná alternativa k vlastnictví bytových jednotek a dle jeho přesvědčení došlo k neoprávněnému zásahu do jeho práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyl z družstva vyloučen v souladu se zákonem, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vlastní posouzení 11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)]. 12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci a Ústavní soud konstatuje, že z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném o žalobě na určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění delegátů družstva ze dne 6. 6. 2017, kterým nebylo vyhověno odvolání stěžovatele proti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení stěžovatele z družstva, plyne, že stěžovatel se o možnost přezkumu platnosti vyloučení z družstva připravil vlastním jednáním. 13. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že mezi stěžovatelem a družstvem vyvstal v letech 2012-2013 spor ohledně odklízení holubího trusu. Nájemci sousedících bytů si stěžovali na zápach a znečištění lodžie bytu č. X trusem hnízdních holubů, proto družstvo dopisem ze dne 7. 11. 2012 upozornilo stěžovatele na tento stav a nutnost zjednání nápravy. Stěžovatel sdělil, že učinil určitá opatření a v lednu 2013 nechá lodžii zasklít. Z pohledu družstva nebyla náprava učiněna vyhovujícím způsobem, proto dne 13. 8. 2013 byla družstvem stěžovateli odeslána výstraha před vyloučením s výzvou ke zjednání nápravy. Po marném uplynutí lhůty k nápravě představenstvo družstva na svém zasedání dne 24. 9. 2013 rozhodlo o vyloučení stěžovatele z družstva a vyčištění lodžie bytu č. X na náklady stěžovatele. Družstvo v souladu s čl. 94 stanov družstva zaslalo dne