II.ÚS 1151/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1151/25 ze dne 30. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 304/2024-1554 ze dne 28. listopadu 2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 94 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud zrušil vykonatelnost výroku II napadeného usnesení. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalobou Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích stíhán pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Skutek, pro nějž je stěžovatel stíhán, spočívá - stručně vyjádřeno - v tom, že jako řidič lesního traktoru společně se spoluobžalovaným P. N., který jej při noční jízdě doprovázel v osobním automobilu Mitsubishi, odstavením obou těchto vozidel bez dostatečného označení či jiného zabezpečení (výstražného zařízení) vytvořili na vozovce překážku. Poškozený J. M., jedoucí v automobilu Opel, v důsledku toho narazil do traktoru, po střetu z automobilu vystoupil, avšak byl sražen automobilem Peugeot řízeným J. K., přičemž utrpěným vážným poraněním na místě podlehl. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 T 241/2015-1203 ze dne 15. září 2021 (první zprošťující rozsudek) byl stěžovatel výše uvedené obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn, neboť podle okresního soudu daný skutek nebyl trestným činem. Krajský soud v Českých Budějovicích na základě odvolání státní zástupkyně a poškozených usnesením č. j. 4 To 45/2022-1226 ze dne 15. června 2022 (první kasační usnesení) uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud poté rozsudkem č. j. 3 T 241/2015-1203 ze dne 2. května 2023 (druhý zprošťující rozsudek) stěžovatele (jakož i spoluobžalovaného N., jehož věc byla původně projednávána v samostatném řízení) opět zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Krajský soud na základě odvolání státní zástupkyně a poškozených usnesením č. j. 4 To 400/2023-1454 ze dne 30. listopadu 2023 (druhé kasační usnesení) opět rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 4. Okresní soud třetím rozsudkem ve věci č. j. 3 T 241/2015-1512 ze dne 15. května 2024 (třetí zprošťující rozsudek) opětovně stěžovatele i spoluobžalovaného N. podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby. Krajský soud na základě odvolání státní zástupkyně a poškozených jednak znovu rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (výrok I) a jednak podle § 262 trestního řádu přikázal, aby byla věc projednána v jiném složení senátu (výrok II). 5. Stěžovatel namítá, že krajský soud výrokem II napadeného usnesení, kterým podle § 262 trestního řádu přikázal, aby věc byla před okresním soudem projednána v jiném složení senátu, zasáhl do jeho práva na zákonného soudce. Připomíná, že ke změně původního soudce by mělo docházet jen výjimečně, takové rozhodnutí by mělo být přesvědčivě odůvodněné a odnětí věci určitému soudci by nemělo sloužit k řešení názorového střetu dotčených soudních instancí, přičemž v této souvislosti odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí postrádá přesvědčivé argumenty pro změnu senátu a že krajský soud tímto způsobem pouze vyjádřil nespokojenost s tím, jak okresní soud rozhodl, a požaduje po okresním soudu, aby přijal jeho názory a řídil se jeho pokyny. Je proto přesvědčen, že krajský soud v napadeném rozhodnutí řeší svůj názorový střet se soudem nalézacím a v podstatě jej zavazuje k tomu, aby změnil svá skutková zjištění na podkladě rozdílného hodnocení důkazů. Doplňuje, že nejde o situaci, kdy by skutková zjištění učiněná nalézacím soudem byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. 6. Stěžovatel dále odkazuje na závěry vyplývající z nálezů sp. zn. IV. ÚS 839/21 ze dne 30. září 2021 a sp. zn. IV. ÚS 1929/23 ze dne 3. dubna 2024, a v návaznosti na ně uvádí, že v postupu nalézacího soudu nelze spatřovat žádné pochybení, neboť zcela dostál požadavku hodnotit důkazy logicky a správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Připomíná rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. června 2020 ve věci Tempel v. Česká republika a nálezy sp. zn. III. ÚS 761/24 ze dne 10. června 2024 a sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. září 2009 s tím, že krajský soud v napadeném rozhodnutí tuto judikaturu nerespektoval. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím konečným, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. června 2002 (N 66/26 SbNU 193), sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53), sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. března 2013 (N 38/68 SbNU 391), sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. prosince 2015 (N 202/79 SbNU 281), sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. června 2016 (N 118/81 SbNU 833) či sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. února 2019 (N 22/92 SbNU 218)]. 9. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ústavní stížností napadá celé usnesení krajského soudu, když v petitu neodděluje kasační rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí a postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, nemohl se Ústavní soud návrhem zabývat ve vztahu k výroku I napadeného usnesení. V případě zrušujících výroků obecných soudů, po kterých řízení nadále pokračuje, totiž s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti nutno považovat podávání ústavních stížností za předčasné (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 114/20 ze dne 23. června 2020 či sp. zn. II. ÚS 968/23 ze dne 24. října 2023). V části směřující proti výroku I napadeného usnesení proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou. 10. Ústavní soud podotýká, že se ústavně konformní aplikací § 262 trestního řádu již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury uvedené výše, jakož i z dalších jeho rozhodnutí [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. září 2009 (N 196/54 SbNU 411), sp. zn. IV. ÚS 1327/19 ze dne 12. května 2020 (N 91/100 SbNU 102) či sp. zn. IV. ÚS 839/21 ze dne 30. září 2021 (N 167/108 SbNU 73)]. Z této ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vymezilo konkrétní pochybení soudu nalézacího. Současně je třeba uvést, že uvedené ustanovení nevytváří pro odvolací soud širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrát