II.ÚS 1154/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1154/22 ze dne 17. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky SERVIS OIL, s.r.o., se sídlem Příbram, Na Flusárně 168, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2022, č. j. 7 Afs 32/2022-39, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž namítá porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. 2. Postupnými rozhodnutími žalovaného Generálního ředitelství cel ze dne 14. 8. 2020 a 8. 10. 2020 ve věcech doměření spotřební daně z minerálních olejů, resp. vyměření nároku na vrácení daně z minerálních olejů žalobkyni za zdaňovací období leden 2013 až květen 2014 a srpen 2014 byla stěžovatelce doměřena spotřební daň z minerálních olejů a uložena povinnost uhradit penále. 3. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutím u Krajského soudu v Praze žalobou, kterou tento soud rozhodnutím ze dne 26. 1. 2022, č. j. 51 Af 49/2020 - 181 zamítl. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný postupoval v souladu se závazným právním názorem krajského soudu formulovaným v předchozím rozsudku ze dne 28. 2. 2020, č. j. 48 Af 22/2017 - 371. Zdůraznil, že stěžovatelka v podaných žalobách prakticky nijak nereflektovala vydání nových rozhodnutí žalovaného a v nich učiněná nová skutková zjištění, pouze opětovně zpochybňovala závěry, které soud již v předchozím řízení posuzoval, přičemž k nim nepřinesla žádnou novou argumentaci. Krajský soud rovněž poukázal na to, že na závěry předchozího rozsudku navázal v rozsudcích ze dne 8. 12. 2020, č. j. 51 Af 1/2020 - 42, a ze dne 12. 5. 2021, č. j. 43 Af 17/2019 - 43, které se ve věcech téže žalobkyně zabývaly týmiž skutkovými okolnostmi, pouze ve vztahu k jiným zdaňovacím obdobím, přičemž závěry těchto rozsudků potvrdil Nejvyšší správní soud. 4. Podle krajského soudu stěžovatelka splnění podmínek pro vrácení spotřební daně podle § 56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, neprokázala. Z provedeného dokazování vyplynulo, že podstatnou část klíčových úkonů při výrobě tepla z žalobkyní nakoupených minerální olejů prováděly jiné osoby než stěžovatelka. Vedlejší účastník (žalovaný) proto dle krajského soudu správně uzavřel, že stěžovatelka nesplnila podmínku dle § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních vyžadující, aby minerální oleje sama použila na výrobu tepla. Dle krajského soudu vedlejší účastník rovněž nepochybil při zjišťování skutkového stavu. V daném případě bylo na žalobkyni, aby svá tvrzení ohledně nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů prokázala, to se však nestalo. Skutková zjištění učiněná orgány celní správy byla dostatečná, vnitřně bezrozporná a vedla k závěru o nesplnění podmínky dle § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Krajský soud pak ani neshledal, že by se správce daně odchýlil od ustálené správní praxe. 5. Nejvyšší správní soud k podané kasační stížnosti poukázal na repetitivní argumentaci stěžovatelky. Podle kasačního soudu stěžovatelka stejně jako ve věcech sp. zn. 5 Afs 401/2020 a sp. zn. 9 Afs 113/2021, v podstatě pouze zopakovala uplatněné žalobní body bez dostatečně konkrétní argumentace směřující proti odůvodnění krajského soudu, resp. se omezila na obecný nesouhlas s hodnocením krajského soudu. Na základě uplatněné kasační argumentace pak Nejvyšší správní soud uzavřel, že krajský soud postupoval plně v intencích ustálené judikatury správních soudů. Nejvyšší správní soud neshledal v rozsudku krajského soudu ani žádné jiné vady, ke kterým by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, proto stížnost zamítl jako nedůvodnou. 6. Stěžovatelka ve své rozsáhlé ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí kasačního soudu. Namítá, že Nejvyšší správní soud se nezabýval dostatečným způsobem jejími námitkami a rovněž námitkami, které předestřela před Krajským soudem v Praze. Stěžovatelka uplatnila řadu obecných námitek, jako je porušení legitimního očekávání a ustálené správní praxe v oblasti nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů. Opakovaně poukazuje na skutečnost, že v dané věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav nezbytný pro doměření spotřební daně. Stěžovatelka namítá, že většinu úkonů (obsluhu a servis topných zařízení) prováděla ona sama a za topná zařízení měla odpovědnost jedině stěžovatelka. Jelikož zajišťovala veškerý servis a údržbu, závěry správních soudů jsou nedostatečné a mylné. Stěžovatelka proto vyjadřuje nesouhlas s Nejvyšším správním soudem v tom, že v dané věci nebylo třeba doplnit dokazování ve správním řízení nebo před krajským soudem. Nesouhlasí s jeho vyhodnocením úplnosti dokazování a povinnosti zjistit skutkový stav. II. Hodnocení ústavní stížnosti 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 8. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 10. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, a tedy není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Je tedy povinností Nejvyššího správního soudu interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002) a nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze d