II.ÚS 1158/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1158/25 ze dne 9. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GEORGE DENNIS s. r. o., sídlem Novostrašnická 176/39 Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2023 č. j. 30 Cdo 589/2022-105, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2025 č. j. 30 Cdo 3406/2024-277, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2024 č. j. 35 Co 110/2024-246 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2024 č. j. 28 C 75/2021-200, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se podanou žalobou v řízení před obecnými soudy původně domáhala zaplacení částky 311 667 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 28 Cm 20/2003, které se týkalo určení pravosti pohledávky stěžovatelky ve výši 700 000 Kč (přihlášené do konkurzního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 20 K 34/2001). Posuzované řízení pro stěžovatelku skončilo dne 8. 5. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení krajského soudu ze dne 15. 4. 2020, kterým soud vyhověl návrhu stěžovatelky, aby na její místo do řízení vstoupil postupník její pohledávky (stěžovatelka postoupila svou pohledávku za částku 35 000 Kč). Předmětné řízení tedy pro stěžovatelku trvalo více než 16 a půl roku. Poté, co bylo v této věci rozhodnuto v záhlaví uvedeným zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu, je předmětem řízení pouze částka ve výši 94 000 Kč s příslušenstvím. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu s návrhem, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 311 667 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 300 Kč (výrok II.). 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé pod bodem I. co do částky 70 500 Kč s příslušenstvím potvrdil, dále co do částky 23 500 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 23 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16. 5. 2021 do zaplacení, a co do částky 217 667 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu zrušil (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 43 140 Kč (výrok II.). Městský soud obvodnímu soudu vytkl, že ve výroku I. rozhodl o nároku na zaplacení původně uplatněné částky 311 677 Kč s příslušenstvím, ačkoli již ve výroku II. předchozího rozsudku ze dne 2. 6. 2021 č. j. 28 C 75/2021-64 zamítl žalobu co do částky 217 667 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, přičemž stěžovatelka proti němu nepodala odvolání. Tento výrok nabyl samostatné právní moci, v uvedeném rozsahu jej nezrušil ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023 č. j. 30 Cdo 589/2022-105. Nynějším rozsudkem mohl obvodní soud rozhodnout jen o zbývající části nároku ve výši 94 000 Kč s příslušenstvím. 5. Uvedenými rozhodnutími rozhodly obecné soudy poté, co jejich předchozí rozhodnutí byla zrušena výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu a věc byla vrácena obvodnímu soudu se závazným právním názorem k dalšímu řízení. 6. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v rozsahu výroku I. v části, ve které byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v částce 70 500 Kč s příslušenstvím dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výklad podústavního práva a jeho aplikace obecnými soudy v předmětné věci jsou stiženy zásadními vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou obecné soudy odkazují, je založena na tomto ústavně nekonformním výkladu. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí obecných soudů nejsou řádně a přesvědčivě odůvodněná, vadné je i hodnocení všech významných okolností posuzovaného případu. Stěžovatelka rovněž namítá, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, když její dovolání odmítl, přestože obvodní soud a městský soud ve svých nových rozhodnutích rozhodly v rozporu s předchozím závazným právním názorem Nejvyššího soudu. 8. Stěžovatelka dále namítá, že za situace, kdy obecné soudy v její věci zjistily skutkově extrémní délku soudního řízení, která byla zapříčiněna i přispěním soudů v posuzovaném řízení (a nešlo přitom skutkově o výjimečný případ, pro který by nemělo být přiznáno zadostiučinění v penězích), je přisouzené přiměřené zadostiučinění nepřiměřené. Stěžovatelka spatřuje ústavněprávně relevantní újmu v její právní sféře (i obecně pro jiné případy) ve snížení základní částky s ohledem na konkrétní okolnosti o celkově 110 %. resp. o 90 % (se započítáním zvýšení). Podle stěžovatelky v její věci nelze akceptovat snížení o celkově 110 %, byť došlo i ke zvýšení o 20 %. Jde o ústavně nekonformní a absurdní výklad podústavního práva. Stěžovatelka dodává, že tuto argumentaci již uvedla ve svém dovolání s tím, že Nejvyšší soud by měl tuto konkrétní otázku posoudit jinak, v souladu s úmyslem zákonodárce. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedené skutečnosti pominul, bez řádného, resp. bez jakéhokoli odůvodnění. 9. Podle stěžovatelky je ústavně nekonformní a nelogické, aby výsledek případného uspokojení věřitele v konkurzu byl relevantní pro posouzení významu až po několika letech ukončení její účasti v posuzovaném řízení (navíc jen souvisejícím s konkurzem), a to jen z toho důvodu, že odškodňovací řízení nebylo dosud ukončeno. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by mělo být pro význam řízení rozhodující zjištění, zda v mezidobí postoupilo konkurzní řízení do fáze, kdy bude možno hodnotu předmětu konkurzního řízení pro právního nástupce stěžovatelky (a zpětně tedy i pro stěžovatelku) zjistit. Stěžovatelka považuje za nesprávný právní názor, že pro význam řízení bylo podstatné zjištění, v jaké výši by její právní nástupce byl ke dni rozhodnutí v této věci (v odškodňovacím řízení) v konkurzním řízení uspokojen. Podle stěžovatelky plynutí času se na míře uspokojení věřitelů významně podílí. 10. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odkazuje na svá rozhodnutí, která se týkala konkurzu, nikoliv fyzických osob, ale osob právnických, kdy se dále nelze domáhat neuspokojených pohledávek. Ve věci (relevantně související) však bylo podstatné, že úpadce v konkurzním řízení je fyzickou osobou, pohledávky stěžovatelky by skončením konkurzu tudíž nezanikly, a po skončení konkurzního řízení by bylo ohledně neuspokojené částky pohledávky pokračováno ve zmiňovaném řízení (přerušené konkurzem), což podle stěžovatelky naopak zvyšuje význam posuzovaného řízení pro ni (jednak argumentační vahou, jednak zájmem na skončení všech řízení v přiměřené době). 11. Zmatečnost a nesprávnost právního názoru Nejvyššího soudu pak podle stěžovatelky dokládá rozsudek obvodního soudu, ve kterém prvostupňový soud s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu dospěl k absurdnímu závěru, že v době jeho rozhodnutí byl význam řízení pro stěžovatelku nulový, neboť její právní nástupce vzal zpět své odvolání proti usnesení o zastavení posuzovaného řízení. Stejně tak jako skutečnost, že tento soud hodnotil pohledávku jako spornou, když správce konkurzní podstaty tuto pohledávku popřel, aniž by si obvodní soud uvědomil, že