II.ÚS 1172/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1172/24 ze dne 12. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Gabrielovou, advokátkou, sídlem Riegrova 229/1, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 3 Tdo 1032/2023-600, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2023 č. j. 5 To 150/2022-546 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. února 2022 č. j. 29 T 42/2020-467, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu stěžovatele znovu uznal vinným dvěma přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil pod bodem 1 tím, že v průběhu přípravného řízení v trestní věci vedené proti obviněnému T. A. M. (dále jen "obviněný"), ačkoliv byl řádně poučen o následcích křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 trestního zákoníku a o povinnosti mluvit pravdu a nic nezamlčet, uvedl v procesním postavení svědka při výslechu před policejním orgánem vědomě nepravdivé údaje ohledně fyzického útoku obviněného na J. H. a A. S. v baru v J. se záměrem umožnit obviněnému, aby unikl trestnímu stíhání. Pod bodem 2 byl stěžovatel uznán vinným za totéž jednání při výslechu u hlavního líčení před okresním soudem. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 346 odst. 2 trestního zákoníku, za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) odst. 3 a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 60. denních sazeb, s výší denní sazby 500 Kč, tedy celkem ve výši 30 000 Kč. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel v dovolání zopakoval námitky uplatněné již v odvolání proti rozsudku okresního soudu, s nimiž se vypořádal ve svém rozhodnutí již krajský soud. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu o nedostatečnosti obhajobou předloženého znaleckého posudku a současně konstatoval, že návrh stěžovatele na doplnění dokazování vypracováním dalšího znaleckého posudku o jeho duševním stavu nebyl opomenut, nýbrž byl shledán nadbytečným, kdy jeho provedení by nemohlo jakkoli změnit skutkový stav věci. Námitkám stěžovatele týkajícím se údajné absence jeho úmyslu nepřisvědčil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení proti rozsudku krajského soudu, namítá, že rozhodující soudy neprovedly ve věci dostatečné dokazování, a proto nemohly objektivně posoudit, v čem byla jeho výpověď jako svědka nepravdivá. Zdůrazňuje, že u něj nebyl splněn předpoklad úmyslné nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Tvrdí, že vypovídal o tom, co subjektivně vnímal, a že závěr o nepravdivosti jeho výpovědi nemá podklad v provedených důkazech. Dále napadá závěry soudů o jeho duševního stavu s tím, že soudy neuvedly, z čeho vycházely při závěru o absenci jakýchkoli nedostatků jeho duševní stránky, které by jej opravňovaly k chybnému vnímání prožitých událostí. Zdůrazňuje, že ačkoli je policistou, je jen člověk, a nesledoval-li v souvislosti s minulostí detailně vedení útoku nebo jej jeho mysl částečně záměrně zastřela, v důsledku čehož nebyl schopen interpretovat prožitou událost tak, jak by si to orgány činné v trestním řízení přály, nemůže taková skutečnost vést k jeho odsouzení za úmyslný trestný čin. Namísto potyčky samé sledoval spíše další přítomné osoby v baru, neboť se obával, že se do potyčky zapojí. Poukazuje na kamerové záznamy, kdy v čase 05:22:02 je patrné, že se díval na druhou stranu a nemohl tedy vidět tu část potyčky, kdy obviněný napadal kopy poškozeného S. Dále vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým byl soudy vyhodnocen jím předložený znalecký posudek z oboru psychologie o jeho duševním stavu znalce PhDr. Karla Netíka, CSc. Závěry znaleckého posudku jsou podle jeho mínění správné, úplné a vycházejí z podkladů, které znalec považoval za dostatečné. Při pochybnostech o správnosti posudku měl soud ustanovit znalce nového, což neučinil. Má za to, že existence úmyslu byla v jeho případě vyvrácena, což zakládá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. 6. V řízení byl podle stěžovatele rovněž porušen princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Poukazuje na to, že si byl vědom toho, že je prostor snímán kamerami a celý incident byl na kamerovém záznamu zachycen, ale že situace v reálném čase doprovázená křikem, urážkami, špatnou češtinou a vřavou obecně je diametrálně rozdílná. Opakovaně uvádí, že sledoval jiné osoby, míhal pohledem ze strany na stranu. Neměl jakýkoli důvod dopouštět se trestného činu křivé výpovědi. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku okresního soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního