II.ÚS 1173/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1173/25 ze dne 30. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Řeháka, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025 č. j. 29 Cdo 2231/2023-391 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2023 č. j. 58 Co 82/2023-345, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PETRONEL spol. s r. o., sídlem Riedlova 919, Desná, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastnice se tzv. žalobou z lepšího práva domáhala vůči stěžovateli zaplacení 107 498 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel měl podle ní neoprávněně obdržet v konkursním řízení vedeném s obchodní společností Národní stavební společnost a. s. uvedenou částku jako výtěžek zpeněžení. V roce 2002 koupila vedlejší účastnice od uvedené obchodní společnosti (označené) nemovité věci a po prohlášení konkursu v roce 2007 vůči této společnosti její konkursní správkyně považovala tuto smlouvu za neplatnou, a proto nemovité věci zahrnula do majetkové podstaty, z jejíhož zpeněžení byla uspokojena jiná pohledávka stěžovatele vůči této společnosti. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2022 č. j. 17 C 194/2021-292 žalobě vyhověl. Podle obvodního soudu se sice vedlejší účastnice dříve neúspěšně domáhala vyloučení věcí z majetkové podstaty, avšak to není na překážku jinému posouzení nyní, protože konkursní soud zkoumá, zda má žalobce ke zpeněženému majetku "lepší právo" jen jako otázku předběžnou, jen pro účely konkursního řízení. Namítána byla neplatnost kupní smlouvy podle § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, tedy pro chybějící určení kupní ceny znaleckým posudkem u smlouvy mezi spřízněnými osobami. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 nejde o neplatnost absolutní jen proto, že cena nebyla stanovena na základě znaleckého posudku, byla-li ve smlouvě o převodu majetku sjednána tržní cena, popřípadě cena pro společnost výhodnější. V nynější věci ze znaleckého dokazování vyplynulo, že kupní cena byla výhodnější. Kupní smlouva tedy nebyla neplatná, a vedlejší účastnici svědčilo vlastnické právo k nemovitým věcem, které byly součástí konkursní podstaty a posléze zpeněženy. Výtěžek z něj tak náleží vedlejší účastnici. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil napadeným rozsudkem. Kupní smlouva podle něj je platná, protože sjednaná kupní cena, ač nebyla určena posudkem znalce jmenovaného soudem, byla cenou obvyklou. Ke změně judikatury k výkladu § 196a odst. 3 obchodního zákoníku sice došlo v průběhu konkursního řízení, avšak řadu let před zahájením tohoto řízení. Stěžovateli, který se na úkor vedlejší účastnice bezdůvodně obohatil, vznikla povinnost toto obohacení vedlejší účastnici vydat. 5. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Rozsudek městského soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi u vztahu vylučovací žaloby a tzv. žaloby z lepšího práva, jakož i hodnocení důkazů o obvyklé ceně nemovitých věcí. K časovým účinkům změny judikatury nešlo přehlédnout, že ke změně judikatury došlo ještě před vyplacením příslušné části výtěžku zpeněžení. Stěžovatel rovněž u některých námitek vycházel z jiného skutkového stavu, který Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení až na výjimky zpochybňovat. Skutkový závěr o výši kupní ceny Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřeným. S ohledem na rozdílný skutkový stav nejsou přiléhavé ani další odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že předcházející řízení bylo zatíženo mnoha závažnými vadami, což namítal v dovolání s tím, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Soudy neprovedly řádné volné hodnocení důkazů, protože hodnocení důkazů bylo libovolné. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost znaleckého posudku k určení ceny nemovitých věcí; nebylo zřejmé, z jakých podkladů znalec vycházel. Při zvolené metodě přitom sebemenší chyba může vést k odlišnostem v ocenění v řádech milionů Kč. Stěžovatel zde odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ke znaleckému dokazování, jakož i odbornou literaturu k metodě přímé kapitalizace pro stanovení hodnoty nemovitých věcí. 7. Dále stěžovatel tvrdí, že namítal nepřípustné zpětné působení změny judikatury, tedy rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 k výkladu § 196a obchodního zákoníku. Obecné soudy nevyhodnotily intertemporální účinky změny judikatury, přestože podle usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 26/21 (U 14/107 SbNU 328) není namístě kategorický závěr, že se nový právní názor musí použít vždy, protože jiný postup může přicházet v úvahu za předpokladu, že jej odůvodňují konkrétní okolnosti věci při zohlednění všech dotčených účastníků řízení. Obecné soudy se přesto nevypořádaly s uplatněním principu ochrany nabytých práv v dobré víře a neprovedly zde test proporcionality. Neposoudily věc ani jako kolizi rovnocenných interpretačních alternativ relevantního podústavního práva. 8. Stěžovatel rovněž v dovolání odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021 č. j. 27 ICdo 53/2020-230 a dříve rovněž na neplatnost kupní smlouvy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, protože kupní cena byla sjednána v rozdílné výši než podle tehdejšího ocenění dvou znalců. Podle městského soudu se uvedené rozhodnutí sice od nynější věci skutkově odlišuje, avšak podle stěžovatele městský soud nesprávně chápe smysl uvedené judikatury. Podle stěžovatele se rovněž obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkou uplatnění korektivu dobrých mravů. Použití práva v nynější věci bylo nepřípustně mechanické. Konečně stěžovatel brojí proti hodnocení svých zbylých dovolacích námitek Nejvyšším soudem; i některá extrémně vadná skutková zjištění může Nejvyšší soud v dovolacím řízení korigovat a Nejvyšší soud nemohl odmítnout dovolání stěžovatele, protože předpoklady přípustnosti dovolání podle zákona jsou naplněny podle judikatury Ústavního soudu i tehdy, uvede-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Nejvyšší soud se nezabýval dovoláním v celém jeho kontextu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost včas podal oprávněný stěžovatel jako účastník řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná; stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s právním a skutkovým hodnocením jeho věci týkající se vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel nejprve brojí proti znaleckému zkoumání k výši kupní ceny, která byla stěžejní pro určení potenciální neplatnosti smlouvy, a tedy také oprávněnosti pozdějšího vyplacení výtěžku zpeněžení stěžovateli. Jak se podává z napadených rozhodnutí, podle Nejvyššího soudu hodnocení znaleckého posudku odpovídá ustálené rozhodovací praxi. Z napadeného rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že znalec byl při jednání vyslechnut, závěry znalce jsou logické a přesvědčivé a že stěžovatel nepředložil žádný relevantní důkaz směřující k