II.ÚS 1174/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1174/23 ze dne 13. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Kateřinou Turnhöfer, advokátkou, sídlem Evropská 2758/11, Praha 6 ? Dejvice, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. března 2023 č. j. 3 KZN 810/2023-12, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 6. srpna 2015 č. j. 2 ZN 1633/2015-30 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení ze dne 15. července 2015 č. j. KRPA-411794-73/TČ-2014-001392, a proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodní ředitelství policie Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 2. oddělení, spočívajícím v pokračování porušování stěžovatelova ústavního práva na účinné vyšetřování, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodní ředitelství policie Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 2. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále se domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování jeho ústavního práva na účinné vyšetřování. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodní ředitelství policie Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") napadeným rozhodnutím odložil trestní věc podezření ze spáchání trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 a 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podstata prověřovaného jednání měla spočívat, stručně řečeno, v tom, že si neznámý pachatel neoprávněně přisvojil výpočetní techniku ve vlastnictví V. T., a to v počtu 310 kusů. Toto zboží bylo uskladněno v prostoru společnosti X, jejímž jednatelem byl M. D. Uvedená výpočetní technika byla těmito osobami zpeněžena, neboť podle jejich názoru V. T. neplnil své závazky. Podle policejního orgánu nebylo prokázáno, že by jakákoliv jednající osoba měla již od počátku úmysl věci neoprávněně zadržet. Impulsem k jejich zadržení a zpeněžení bylo nesplácení dluhu V. T. V celé věci jde v podstatě o soukromý spor smluvních stran, který by měly řešit jinými prostředky. Výkon zadržovacího práva nelze podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 729/2007 považovat za přisvojení si cizí věci. 3. Proti rozhodnutí policejního orgánu podal V. T. stížnost, kterou Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") zamítlo napadeným rozhodnutím. Ztotožnilo se s rozsahem provedeného dokazování i hodnocením důkazů. Podle obvodního státního zastupitelství byly v daném případě naplněny podmínky realizace zadržovacího práva ze strany osob, u nichž se výpočetní technika dlužníka V. T. nacházela. Nelze přisvědčit tomu, že by se V. T. stal obětí trestného jednání (např. falšování podpisů na smlouvě). I kdyby občanskoprávní podmínky zadržovacího práva splněny nebyly, nejednalo by se o trestný čin z důvodu absence naplnění subjektivní stránky uvedené skutkové podstaty. V dané věci je dominantní její civilněprávní aspekt, který nelze řešit prostředky trestního práva. 4. Poté došlo na základě smlouvy k postoupení pohledávek V. T. (vůči osobám, které mu měly svým jednáním způsobit škodu prodejem výpočetní techniky) na stěžovatele. 5. Stěžovatel podal k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu, o jehož provedení byl stěžovatel zpraven napadeným vyrozuměním. Ačkoliv byla v mezidobí otázka naplnění podmínek výkonu zadržovacího práva posouzena soudy v občanskoprávním řízení odlišně, nevyplývá z této skutečnosti závěr o spáchání trestného činu, neboť soudy se nezabývaly (a ani nemohly) naplněním podmínek trestní odpovědnosti, mezi něž patří subjektivní stránka trestného činu. Vzhledem k složitosti majetkových vztahů mezi jednotlivými osobami a časovému odstupu (rozhodnutí policejního orgánu bylo vydáno téměř před sedmi lety) nelze předpokládat, že by tato otázka byla vyřešena odlišně. Důležité rovněž je, že přinejmenším částečné nápravy věci se stěžovatel domohl právě v občanskoprávním řízení. Z uvedených důvodů byl stěžovatelův podnět odložen jako nedůvodný. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že v dané věci existují důvodné pochybnosti o řádnosti vedeného trestního řízení a dodržení jeho základních zásad. Zejména stěžovatel upozorňuje na odlišnost právních názorů orgánů činných v trestním řízení na jedné straně a soudů v občanskoprávním řízení na straně druhé. Nečinnost orgánů činných v trestním řízení fakticky podezřelým umožnila zpeněžit výnos z trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení opřely svůj postup o nesprávný právní názor týkající se obsahu zadržovacího práva podezřelých. Tím stěžovatel přišel o možnost domoci se svého majetku (resp. majetku jeho právního předchůdce) zpět. Občanskoprávní prostředky nápravy nemohly danou situaci vyřešit, což v podobném případě konstatoval i Nejvyšší soud. Orgány činné v trestním řízení tedy porušily stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti vyrozumění městského státního zastupitelství byla ústavní stížnost podána včas. V části směřující proti usnesení policejního orgánu a usnesení obvodního státního zastupitelství však Ústavní soud považuje podanou ústavní stížnost za opožděnou (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Obě napadená usnesení byla vydána v roce 2015 a o vyřízení prvního podnětu k výkonu dohledu byl V. T. vyrozuměn dne 6. 1. 2016 (viz str. 2 napadeného vyrozumění městského státního zastupitelství). Ze zjištěných skutečností nevyplývá žádná skutečnost, která by jemu (případně jeho právnímu nástupci) bránila brojit proti uvedeným rozhodnutím včas podanou ústavní stížností již v té době. Podle Ústavního soudu nelze zásadně připustit, aby časově neohraničená možnost podání podnětu k výkonu dohledu v rámci hierarchie orgánů státního zastupitelství vedla k obcházení formálních zákonných mezí institutu ústavní stížnosti, jako je tomu v daném případě, v němž byla napadená rozhodnutí vydána před více než sedmi lety. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný toliko v části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Naopak té části petitu ústavní stížnosti, v níž se domáhá, aby Ústavní soud zakázal orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování práv stěžovatele, není Ústavní soud příslušný vyhovět, neboť takový výrok může vynést toliko tehdy, shledá-li, že k porušení práv stěžovatele dojde tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci [srov. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], a nikoliv rozhodnutím. Proti žádnému takovému "jinému zásahu" však stěžovatel ani petitem ústavní stížnosti, ani jejím odůvodněním nebrojí, neboť oběma napadá pouze napadená rozhodnutí. V části, v níž byla ústavní stížnost podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti p