II.ÚS 1176/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1176/21 ze dne 8. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 33 Cdo 158/2021-119, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 27 Co 169/2020-101, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní soud obdržel dne 5. 5. 2021 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 256 170 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, představující dluh z řádně nesplacené půjčky, vyplývající z uzavřené smlouvy o zápůjčce, včetně tzv. paušální částky tvořící minimální náklady spojené s uplatněním pohledávky ve vztahu mezi podnikateli dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 2. 2020, č. j. 17 C 112/2019-79, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta (výrok I.) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud dospěl k právnímu závěru, že mezi žalobkyní (stěžovatelkou) a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce mimo rámec podnikatelské činnosti žalovaného, a proto se na právní poměry z této smlouvy plně uplatní právní úprava ochrany spotřebitele, zejména zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"). Protože smlouva neobsahovala údaj o výši úrokové sazby a o výši RPSN (§ 6 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s bodem 1 písm. e) a f) přílohy č. 3 k tomuto zákonu), uplatní se na daný případ § 8 písm. b) a § 11 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého stěžovatelce vznikl nárok pouze na úhradu úroku ze zápůjčky ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné ČNB, která činila 0,05 %. Žalovaný měl rovněž právo od předmětné smlouvy odstoupit, jak také učinil přípisem ze dne 12. 2. 2016. Žalovaný stěžovatelce vrátil poskytnutou zápůjčku ve výši 90 000 Kč, včetně úroku ze zápůjčky ve výši diskontní sazby. Ohledně smluvních pokut, jakož i paušální částky představující minimální náklady při uplatnění pohledávky, byla žaloba pro nedůvodnost zamítnuta. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2020, č. j. 27 Co 169/2020-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že mezi stranami smlouvy došlo k uzavření spotřebitelského a nikoli podnikatelského úvěru. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatelka nepostupovala podle právní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru (když neuvedla RPSN sazby ve spotřebitelské smlouvě), má však za to, že soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda ze strany stěžovatelky jakožto poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Přitom zdůraznil, že porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost zájemce podle zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a bez námitky spotřebitele. Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť stěžovatelka dostatečně (s odbornou péčí) nezkoumala úvěrové schopnosti žalovaného. Důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vydání bezdůvodného obohacení, tedy toho, co bylo zapůjčeno, což se stalo a jiné nároky stěžovatelce nevznikly. Odstoupení od smlouvy odvolací soud vzhledem ke zjištěné absolutní neplatnosti smlouvy považoval za nadbytečné. 5. Stěžovatelka následně podala dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2021 č. j. 33 Cdo 158/2021-119, a to tak, že je jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Stěžovatelka spatřovala přípustnost dovolání ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Co se týče odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tento shledal, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu se závěry stěžovatelkou namítaných rozhodnutí, a pokud jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolací soud konstatoval, že tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání, neboť na ní není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. II. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení, následně vymezuje konkrétní důvody ústavní stížnosti. Má za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily podstatu smlouvy o revolvingové zápůjčce. Odvolací soud, jakož i soud dovolací, se odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, na nějž se stěžovatelka odvolávala, neboť jako spotřebitele posoudily i podnikatele, kterému byla zápůjčka poskytnuta na podnikatelské účely. Stěžovatelka nemohla vědět, že po uzavření smlouvy žalovaný použije peníze v rozporu s uzavřenou smlouvou o zápůjčce na jiné účely, než podnikatelské. Má za to, že žalovaný tím uvedl stěžovatelku v omyl a takovému protiprávnímu jednání nelze poskytovat ochranu. Neexistovaly prý žádné pochybnosti o tom, že si žalovaný půjčuje prostředky pro účely podnikání. 7. Obecné soudy se odchýlily rovněž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, jakož i od rozsudku téhož soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017. 8. V dalších částech stěžovatelka podrobně rozvádí skutečnosti svědčící pro závěry, že se jednalo o smlouvu mezi podnikateli, a nikoli o smlouvu spotřebitelskou. III. 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. 10. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. 11. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). 12. V intencích shora uvedeného Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, přičemž shledal, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly, rozhodnutí jsou založená na řádně zjištěném skutkovém stavu, odůvodnění rozhodnutí jsou logická a srozumitelná, obsahují úvahy soudů, kterými byly vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Obecné soudy se rovněž dostatečně zabývaly všemi námitkami stěžovatelky. Ústavní stížnost tak představuje pouhou pokračující polemiku stěžovatelky se skut