II.ÚS 1185/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1185/24 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného Mgr. Michalem Honem, advokátem, sídlem Dřevařská 855/12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. ledna 2024 č. j. 38 Co 37/2023-129, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a S. S., a nezletilých B. S. a L. S., v řízení před opatrovnickými soudy zastoupených opatrovníkem městem Třebíč, se sídlem Karlovo nám. 104/55, Třebíč, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel (dále též "otec") se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2022 č. j. 10 Nc 1004/2022-86 byla schválena dohoda rodičů o úpravě rodičovské odpovědnosti ke dvěma nezletilým dětem a o úpravě výživného před i po rozvodu manželství rodičů (výrok I.) a byl upraven styk otce s nezletilými dětmi tak, že je oprávněn se s nimi stýkat každý sudý týden od pátku 18:00 hodin do neděle 18:00 hodin, v každém roce vždy od 24. 12. od 21:00 hodin do 25. 12. do 21:00 hodin, každoročně po dobu letních prázdnin vždy od 1. 7. od 9:00 hodin do 31. 7. do 18:00 hodin s tím, že v období měsíce srpna každého roku se neuplatní právo otce na víkendový styk s dětmi (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) 3. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že otec je oprávněn v době před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů stýkat se s nezletilými dětmi v každém sudém kalendářním týdnu vždy od pátku 18:00 hodin do neděle 18:00 hodin, každoročně v období vánočních svátků vždy od 24. 12. 21:00 hodin do 25. 12. 21:00 hodin a každoročně v době letních školních prázdnin po dobu jednoho kalendářního týdne v měsíci červenci a jednoho kalendářního týdne v měsíci srpnu s tím, že přesné termíny tohoto styku je otec povinen sdělit matce písemně vždy nejpozději do 30. 4. toho kterého roku. V období letních školních prázdnin neplatí úprava běžného styku v sudých kalendářních týdnech. Matka je povinna děti ke styku řádně připravit, ve stanovený čas v místě svého bydliště otci ke styku předat a tamtéž je od otce po ukončení styku převzít. Otec je povinen děti ve stanovený čas v místě bydliště matky ke styku převzít a tamtéž je po ukončení styku matce předat. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud se s jeho návrhem na stanovení rozšířeného styku v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal. Vzal v úvahu neprokázaná tvrzení matky a pojal je bez dalšího za podklad rozhodnutí. Odůvodnění rozsudku v rozsahu styku se stěžovatelem je neúplné, neurčité a tím pádem nepřezkoumatelné. Stěžovatel uvádí, že mu napadený rozsudek přiznává jen minimální styk s nezletilými, když se domáhal styku s nezletilými v širší podobě - navrhoval i styk v každém lichém týdnu od středy 18:00 hodin do pátku 18:00 hodin a v rozsahu měsíce o letních prázdninách. Tento požadavek podle stěžovatele není nijak přehnaný. Tvrzení odvolacího soudu, že úprava provedená rozsudkem, je úpravou základní, která může být podle vzájemných dohod rodičů rozšiřována, je nepřiléhavé. V řízení bylo prokázáno, že komunikace rodičů je problematická a domluva velmi komplikovaná, ne-li vyloučená. Stěžovatel je dále přesvědčen, že názor nezletilých je podstatně ovlivněn matkou. Názor dětí tohoto věku nelze brát bez dalšího jako podklad pro rozhodnutí soudu, jelikož v tomto věku nedokáží děti v plné šíři a bez ovlivnění posoudit svůj nejlepší zájem. Stěžovatel rozporuje i změnu provedenou odvolacím soudem ohledně styku o letních prázdninách. Z původně celého července zbyly dva týdenní bloky v červenci a srpnu. Se stykem v rozsahu celého jednoho měsíce matka v rámci řízení před soudem prvního stupně souhlasila a toto nebylo napadeno odvoláním ani z jedné strany. II. 5. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně úpravy styku s nezletilými dětmi. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti, rozsah styku s nimi či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že tyto soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);]. 7. Podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování ve věcech péče o děti je třeba vycházet z obecného principu, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má zároveň právo na péči obou rodičů rovnocenně [viz čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000 (N 185/20 SbNU 285); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 21. 2. 2006 ve věci Dostál proti České republice, č. stížnosti 26739/04, § 55]. Úkolem soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy je, aby zajistily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte na straně jedné a zájmy rodičů na straně druhé. 8. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá několik základních kritérií, která musí obecné soudy při rozhodování o úpravě výchovných poměrů vzít v úvahu. Patří mezi ně: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19-25]. 9. V obecné rovině platí, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé [čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; viz např. rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, § 135]. Z toho vyplývá, že omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené [nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 (N 133/86 SbNU 261), bod 19]. 10. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně, je zřejmé, že opatrovnické soudy kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). 11. Výhradám stěžovatele formulovaným v ústavní stížnosti tedy přisvědčit nelze, neboť z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, napadené rozhodnutí obstojí. Odvolací soud se v přiměřeném rozsahu zabýval tím, zda jsou či nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajícího výchovného uspořádání podle odvolání otce, vycházel z řádně provedeného dokazování, vysvětlil, jakými úvahami se řídil a své rozhodnutí taktéž srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Potřebnou pozornost věnoval také nejlepšímu zájmu nezletilých, přičemž při zohlednění konkrétních specifik posuzovaného případu nelze způsob jeho vymezení promítnutý do napadeného rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. 12. Pokud jde konkrétně o otázku úpravy styku otce s oběma nezletilými dětmi a jeho rozsahu, již soud prvního stupně v zásadě respektoval konsenzus rodičů ohledně styku víkendového, o Vánocích a během l