II.ÚS 1186/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1186/21 ze dne 1. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Ing. Lindy Polcarové a 2) Mgr. Terezy Polcarové, zastoupených JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2021, sp. zn. 27 Co 231/2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud vyslovil, že výroky I. a II. shora citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "napadené rozhodnutí") bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a aby proto bylo napadené rozhodnutí v těchto výrocích zrušeno. 2. Vedlejší účastník však zaslal dne 21. 6. 2019 stěžovatelkám odvolání daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů. Dne 22. 6. 2020 pak zamítl Okresní soud v Rakovníku rozsudkem č. j. 8 C 119/2019-423 žalobu vedlejšího účastníka, který se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitých věcí: pozemku p. č. st. X1, jehož součástí je budova č. p. X2, rodinný dům, pozemku p. č. X3, pozemku p. č. X4, pozemku p. č. X5, vše zapsáno na LV č. X6 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník pro obec S. a katastrální území H. Tyto nemovitosti nejprve vedlejší účastník stěžovatelkám daroval na základě darovací smlouvy ze dne 4. 12. 2006 do spoluvlastnictví s podílem každé ve výši jedné poloviny a následně mu stěžovatelky darovaly spoluvlastnický podíl ve výši jedné třetiny na sporných nemovitostech zpět, a to darovací smlouvou ze dne 31. 5. 2012, čímž se stali spoluvlastníky sporných nemovitostí, každý s podílem ve výši jedné třetiny. Následně pak podal žalobu o odvolání daru, resp. určení vlastnictví k výše uvedeným nemovitostem, kterou tedy soud prvního stupně zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že vedlejší účastník (neúspěšný žalobce) je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 57 281,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce stěžovatelek. 3. Soud prvního stupně vycházel při stanovení náhrady nákladů řízení z ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") v souladu se zásadou procesního úspěchu ve věci a dále také z ustanovení § 9 odst. 3 a 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nikoli z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť těžištěm projednávaného řízení nebyla dle názoru soudu prvního stupně samotná nemovitost, nýbrž chování stěžovatelek, které mělo dle vedlejšího účastníka naplňovat znaky hrubého rozporu s dobrými mravy. 4. V záhlaví označeným a nyní napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka (žalobce) potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve věci samé a rozhodnul o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že neúspěšný vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelkám 17 807 Kč k rukám jejich zástupce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud se ve svém rozsudku dále zabýval také odvoláním stěžovatelek, které směřovalo proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Stěžovatelky ve svém odvolání namítaly, že jim soud nepřiznal náhradu za úkon právní pomoci č. 2, tj. vyjádření - odpověď na předžalobní výzvu ze dne 14. 8. 2019. Dle soudu prvního stupně však není tento úkon úkonem ve smyslu § 11 advokátního tarifu. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně. Odpověď na předžalobní výzvu nelze považovat za úkon ve smyslu § 11 advokátního tarifu z toho důvodu, že k jeho vynaložení došlo ještě před zahájením soudního řízení, a současně se nejedná o úkon právní služby, za nějž náleží odměna. Především pak stěžovatelky co do nákladů namítaly, že měl soud prvního stupně postupovat dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, jelikož dle § 9 odst. 3 a 4 se má postupovat až v případě, že hodnotu nemovité věci nelze vyjádřit v penězích či je tato zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi. Hodnota nemovité věci však byla určena ve znaleckém posudku a také realitní kanceláří, tyto dvě vyjádření byly ve shodě. Odvolací soud však dal i v tomto ohledu za pravdu soudu okresnímu. Zjišťování hodnoty nemovitosti nebylo dle odvolacího soudu podstatným vzhledem k předmětu daného sporu a nebylo ani předmětem dokazování ve věci samé. O ceně nemovitostí pak nebylo možné učinit dostatečně spolehlivý závěr jen z předložených listin a učinit tak solidní skutková zjištění. Soud pak nepřisvědčil ani argumentu stěžovatelek, že jim svědčí vyšší náhrada nákladů kvůli šikanózním podáním vedlejšího účastníka, neboť jeho postup za šikanózní neshledal. Nad rámec v tomto ohledu konstatoval, že k nápravě rozvrácených rodinných vztahů by mohlo vést zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vlastníků k daným nemovitostem. II. Argumentace v ústavní stížnosti 5. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021 (výroky I. a II.) bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného základního práva, jak je vymezeno výše. Dle jejich názoru je napadené rozhodnutí v přímém rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, když v procesu aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu je obsažen prvek libovůle a zjevný rozpor s principy spravedlnosti soudního procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud z pohledu stěžovatelek zasáhl do jejich zaručené ochrany vlastnictví, neboť jim neposkytl ochranu v rámci spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, aplikoval právní předpis nepředvídatelně a iracionálně a jeho rozhodnutí je tak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné a opodstatněné právní odůvodnění. 6. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že aplikace § 9 odst. 4 advokátního tarifu byla ze strany odvolacího soudu nesprávná a svévolná. Stěžovatelky pokládají zjišťování tarifní hodnoty právě v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti za podstatné. Znalecké ocenění a vyjádření realitní kanceláře ve spojení s nesporností minimální hodnoty nemovitých věcí jsou podle stěžovatelek relevantními podklady pro skutková zjištění o ceně nemovitých věcí při objektivním nahlížení. Nadto stěžovatelky ještě poukazují na to, že vedlejší účastník uvedl, že je podle něj tato hodnota ještě vyšší. Za této situace nebyl tedy dle stěžovatelek zákonný důvod pro to, aby soud postupoval dle § 9 odst. 4 advokátního tarifu, neboť toto ustanovení s ohledem na ocenění nemovitostí na daný případ jednoznačně nedopadá. Tuto svoji argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti dále přiblížily. III. Vyjádření ke stížnosti 7. Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že svým postupem při stanovení tarifní hodnoty, z níž bylo vycházeno při určení odměny zástupce stěžovatelek, do práv účastníků na spravedlivý proces nikterak nezasáhl. Soud v občanském soudním řízení rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti a není vázán návrhy účastníků podle § 151 odst. 1 o.s.ř. V předmětné věci, jak bylo také zdůrazněno v napadeném rozsudku, nebylo zjišťování hodnoty nemovitostí, jež byly předmětem sporu, pro rozhodnutí ve věci významné. Žádné dokazování se v tomto směru neprovádělo, neboť pro rozhodnutí ve věci samé to bylo nadbytečné a neúčelné (nehospodárné). Žalované stěžovatelky tak sice v průběhu řízení samy aktivně zaslaly do spisu shora zmíněné listiny obsahující odborný odhad ceny nemovitostí, jimiž argumentovaly (právě a pouze) pro účely stanovení tarifní hodnoty, a tím i odměny jejich zástupce ve sporu. Ani na základě těchto listin však nelze považovat hodnotu předmětných nemovitostí za bezpečně zjištěnou. Předložená odhadní cena se dle vyjádření z roku 2020 pohybovala v rozmezí od 6,3 mil. Kč do 6,9 mil. Kč, dle vyjádření z roku 2018 byla cena odhadována na 6,6 mil. Kč. Nebylo bez pochyb zřejmé, z které z těchto částek by měl soud vycházet dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu jakožto ceny předmětných věcí pro stanovení tarifní hodnoty. 8. Dle názoru Krajského soudu v Praze není v daném směru možné postupovat ani tak, že by měl volit nejnižší z uváděných hodnot daných věcí, neboť takovéto určení tarifní hodnoty neodpovídá ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nikoli "minimální" cena věci či práva. Pokud není hodnota věci dle obsahu spisu bezpečně zjištěna, má Krajský soud v Praze naopak za to, že by se dopustil svévole, po