II.ÚS 1186/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1186/24 ze dne 5. 3. 2025 Zachování restitučního nároku v případě žádosti restituentů o finanční náhradu a jejího přijetí v určité výši   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Špatzové, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, původně podané Karlem Špatzem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2024 č. j. 28 Cdo 78/2024-202, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2023 č. j. 19 Co 30/2023-166 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. prosince 2022 č. j. 13 C 122/2022-144, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2024 č. j. 28 Cdo 78/2024-202, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2023 č. j. 19 Co 30/2023-166 a rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. prosince 2022 č. j. 13 C 122/2022-144 byla porušena ústavně zaručená práva na rovnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2024 č. j. 28 Cdo 78/2024-202, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2023 č. j. 19 Co 30/2023-166 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. prosince 2022 č. j. 13 C 122/2022-144 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel Karel Špatz domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 3. 10. 2024 Helena Špatzová Ústavnímu soudu sdělila, že stěžovatel Karel Špatz dne 28. 5. 2024 zemřel. Současně navrhla, aby Ústavní soud vydal usnesení, že v řízení bude s ní jako s pozůstalou manželkou, dědičkou a správkyní pozůstalosti po Karlu Špatzovi v předmětném řízení pokračováno. 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 1. 2025 č. j. 9 D 766/2024-69 vydaným pověřenou soudní komisařkou JUDr. Věrou Sáblíkovou, notářkou, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, vydaným ve věci řízení o pozůstalosti po zemřelém Karlu Špatzovi, byla pozůstalá manželka Helena Špatzová jmenována správkyní celé pozůstalosti po výše uvedeném zůstaviteli, kterou je oprávněna spravovat v plném rozsahu. Správce pozůstalosti při výkonu své funkce vykonává práva a plní povinnosti, které příslušely zůstaviteli. 4. Usnesením ze dne 18. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 1186/24 Ústavní soud rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1186/24 bude namísto zemřelého stěžovatele Karla Špatze nadále pokračováno s Helenou Špatzovou, která jakožto jeho dědička a správce pozůstalosti spravuje pozůstalost po stěžovateli. 5. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že v předmětné věci se původní stěžovatel (dále i jen "stěžovatel") jako žalobce domáhal žalobou nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice jako žalované k uzavření smlouvy (obsažené v žalobě a ve výroku I. napadeného rozsudku). Stěžovatel požadoval přecenění svého restitučního nároku a s tím spojený bezúplatný převod zemědělských náhradních pozemků k uspokojení jím přeceněného tvrzeného restitučního nároku. Učinil tak poté, co již v roce 2010 namísto náhradní naturální restituce uplatnil právo na poskytnutí peněžité náhrady [§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb." nebo " zákon o půdě")], která mu byla téhož roku i vyplacena. Restituční nárok vedlejší účastnice ocenila částkou 29 994,40 Kč, která byla stěžovateli vyplacena, nicméně stěžovatel na základě nově zpracovaných znaleckých posudků dospěl k závěru, že cena jeho právním předchůdcům odňatého pozemku byla vyšší (2 585 750 Kč), neboť v době přechodu na stát byl vyvlastněný pozemek určen k výstavbě obytného souboru Černý Most II, ačkoli byl evidován jako pozemek zemědělský. Přecenění restitučního nároku vedlejší účastnice odmítla a na odmítavém postoji setrvala i v rámci předmětného sporného soudního řízení. 6. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ve výroku I. žalobu, kterou se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Vřesovice, zamítl. Výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Okresní soud dovodil, že nárok stěžovatele byl uspokojen již v roce 2010, stěžovatel uspokojení od té doby nerozporoval až do uplatnění nároku na přecenění. Vedlejší účastnice tak považovala dluh za splněný, naopak stěžovatel tvrdil splnění pouze částečné. Okresní soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen, přičemž vedlejší účastnicí uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na zákaz tzv. nekonzistentního jednání uvedl, že není přijatelné, aby v situaci, kdy promlčecí doba činila tři roky a stěžovatel po dobu více než jedenácti let svůj nárok u vedlejší účastnice neuplatnil, nebyla vedlejší účastnice úspěšná s námitkou promlčení. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby bylo podle okresního soudu zjištění, že část stěžovatelem požadovaných pozemků není k převodu způsobilá, kdy předmět řízení je nedělitelný, neboť je jím návrh smlouvy, která má být uzavřena za pomoci nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice, do něhož soud nemá právo zasahovat, a proto nebylo možné vyhovět požadovanému návrhu. 7. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o nedůvodnosti podané žaloby na převod náhradních pozemků. V posuzovaném případě stěžovatel uplatnil právo na poskytnutí finanční náhrady dopisem ze dne 26. 7. 2010, s jejím poskytnutím souhlasil a náhrada mu byla na podkladě jeho žádosti v září 2010 vyplacena, nárok stěžovatele tak byl vypořádán náhradou v penězích a stěžovatel se tak již nemůže domáhat převodu jiných zemědělských pozemků. Krajský soud konstatoval, že závěr okresního soudu obsažený v napadeném rozhodnutí o nemožnosti vydání náhradních pozemků, respektive, nahrazení souhlasu vedlejší účastnice s jejich převodem s ohledem na skutečnost, že nárok stěžovatele byl již uspokojen, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. 28 Cdo 974/2023. V něm se uvádí, že není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním (a kdy i samotná kvantifikace restitučního nároku našla svůj odraz ve výši poskytnuté finanční náhrady, vůči níž stěžovatel včas a právně relevantním způsobem - uplatněním práva na její případné doplacení - nebrojil). Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu výslovně rozlišuje případy, kdy restituční nárok oprávněné osoby byl vyřízen formou poskytnutí finanční náhrady, a to na základě žádosti oprávněné osoby o takový způsob vyřízení nároku namísto vydání náhradních pozemků (tak, jak to bylo v předmětném sporu), oproti případům, kdy oprávněná osoba setrvala na zákonem privilegované restituci naturální (převodem jiných zemědělských pozemků) a nežádala o finanční náhradu, a ta jí (ani zčásti) nebyla poskytnuta. Je zřejmé, že na posuzovaný případ dopadá závěr o zániku restitučního nároku stěžovatele. S ohledem na závěry o zániku restitučního nároku stěžovatele jeho splněním, vycházející z poslední judikatury Nejvyššího soudu, považoval krajský soud za nadbytečné zabývat se posouzením otázky možného promlčení restitučního nároku stěžovatele, případně uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy či tvrzením o diskriminačním jednání vedlejší účastnice vůči stěžovateli. 8. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/196