II.ÚS 1197/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1197/21 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 8 Tdo 51/2021-1607 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020 sp. zn. 4 To 51/2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2020 sp. zn. 53 T 10/2018 uznán vinným přečinem lichvy a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a k peněžitému trestu v 250 denních sazbách s výší denní sazby 8 000 Kč, tedy k celkové výměře peněžitého trestu ve výši 2 000 000 Kč. Poškození byli odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dalším výrokem rozsudku nalézacího soudu byl stěžovatel zproštěn obžaloby z celkem pěti skutků, v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání směřující do jeho odsuzující části. Vrchní soud v Praze svým napadeným usnesením ze dne 24. 9. 2020 sp. zn. 4 To 51/2020 podané odvolání zamítl jako nedůvodné. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se stěžovatel přečinu lichvy dopustil tím, že vědom si skutečnosti, že poškození nejsou schopni splácet své splatné závazky a hrozí jim, že přijdou o své nemovitosti v důsledku prodeje zástavy nebo exekucí prodejem nemovitosti, sjednával s nimi smlouvy o půjčkách ke splacení jejich závazků, přičemž půjčka byla sjednávána záměrně ve výrazně vyšší výši, než byla potřeba poškozených, se zajištěním jednak zástavním právem k nemovitosti, jednak i kupní smlouvou o prodeji nemovitosti za kupní cenu ve výši sjednané půjčky, která však byla výrazně nižší než obvyklá cena nemovitostí s velmi krátkou dobou splatnosti, v níž poškození nebyli schopni získat finanční prostředky na její splacení, přičemž reálně byla půjčka poskytnuta i v nižší výši, než bylo písemně sjednáno, a po marném uplynutí lhůty splatnosti nechal zapsat své vlastnické právo k nemovitosti do katastru nemovitostí, nebo s poškozenými uzavřel pouze kupní smlouvu o prodeji nemovitosti za výrazně nižší než obvyklou cenu zneužívaje jejich finanční tísně, pro kterou jim hrozil prodej nemovitosti v exekuci nebo z důvodu zástavního práva pro závazky, které nebyli schopni řádně splatit. 3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení upozornil na to, že v raných fázích trestního řízení mohl jen stěží někdo předpokládat, že jednání stěžovatele bude nakonec kvalifikováno pouze jako trestný čin lichvy a nikoliv trestný čin podvodu, pro který byla podána obžaloba a následně vedeno rozsáhlé dokazování před soudem prvního stupně. Je zcela nepochybné, že celá řada indicií velmi jasně nasvědčovala tomu, že se jednalo skutečně o podvodné jednání dvou spolupachatelů a ne jen lichvu ze strany stěžovatele. Teprve na základě výsledků provedeného dokazování nalézací soud konstatoval, že toto podezření se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat. Nadto, v průběhu konání hlavního líčení (v letech 2018 a 2019) byla ještě naživu obviněná V. P., která nepochybně měla zásadní podíl na předmětné trestné činnosti, a bylo tedy možno předpokládat, že jejím výslechem bude získána celá řada podstatných informací, zejména ve vztahu ke vzájemné spolupráci obou obviněných. Právě absence daného procesního úkonu byla přitom jedním z důležitých důvodů konečné úpravy právní kvalifikace. Soud prvního stupně provedl velmi pečlivé dokazování a podařilo se mu (i přes nemožnost provedení výslechu V. P.) dostatečně objasnit charakter jednání stěžovatele, okolnosti, za kterých docházelo k uzavírání předmětných smluv (především tedy kritickou finanční situaci poškozených), hodnoty vzájemných plnění mezi stěžovatelem a poškozenými a jejich zjevný nepoměr. Uvedená zjištění soudu ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu poskytla dostatek podkladů k přijetí závěru, že stěžovatel naplnil všechny zákonné znaky přečinu lichvy. Ačkoliv v řízení nebyla bez důvodných pochybností prokázána dohoda stěžovatele a původně spoluobviněné V. P. na společném podvodném jednání, přesto by i v případě opravdu nezávislého počínání obou jmenovaných bylo jen stěží možno očekávat, že by poškození měli reálnou šanci získat úvěry (přinejmenším) ve statisícové výši. Před uzavřením smluv o půjčkách se stěžovatelem se nacházeli ve velmi kritické majetkové situaci, a převážná část poskytnuté peněžní částky byla použita na úhradu jejich předchozích dluhů. V hotovosti obdrželi od stěžovatele povětšinou jen pár desítek tisíc a jejich nemovitosti byly zatíženy zástavním právem v jeho prospěch. Žádnými dalšími finančními prostředky, s ohledem na právě uvedené skutečnosti, zcela jistě nedisponovali. Podle Nejvyššího soudu každý racionálně uvažující jedinec, kterým stěžovatel nepochybně je, by tedy nemohl s potřebnou mírou jistoty očekávat, že poškození dosáhnou na úvěry v takové výši, aby mohli splatit své závazky plynoucí z uzavřených smluv o půjčkách. Nadto nelze odhlédnout ani od faktického dění, kdy V. P. klientům žádné úvěry nezprostředkovala, což stěžovatel musel také zaregistrovat. O tom, že stěžovatel očekával, že poškození ve sjednané době svůj závazek nesplní, svědčí i další zjištěné skutečnosti. Soudy nižších stupňů trefně poukazovaly na velmi (až nepřiměřeně) krátkou dobu splatnosti (např. půjčka ve výši 1 200 000 Kč s dobou splatnosti tři měsíce). Ve vztahu k jednomu z poškozených stěžovatel podal návrh na vklad vlastnického práva u katastrálního úřadu čtyři měsíce před okamžikem splatnosti půjčky. Nejvyšší soud pak doplnil i další skutečnost, a to že ve smlouvách o půjčkách sjednávaných s poškozenými absentuje jakékoliv podrobnější ujednání o splácení dluhu a chybí zde dokonce i tak významný údaj, jakým je číslo bankovního účtu stěžovatele (tento se nevyskytuje ani v kupních smlouvách ani ve smlouvách o zřízení zástavního práva k nemovitosti). Jediné, co smlouva předpokládá, je právě zápočet dlužné částky do kupní ceny nemovitosti. Cíl, který stěžovatel svou činností sledoval, je tedy patrný již z obsahu všech smluvních ujednání mezi ním a poškozenými. Vedle shora uvedených skutečností je nutno vyzdvihnout také podpis kupních smluv současně s uzavřením smluv o půjčkách, jejichž primárním účelem (s ohledem na zjištěný skutkový stav) rozhodně nebylo pouhé zajištění jeho pohledávek. Jeho úmysl byl tedy prokazatelně dán od samého počátku jeho protiprávního jednání. V uvedené době se poškození nacházeli ve velmi neutěšeném stavu svých financí, kdy jedinou alternativou k přijetí takto nevýhodné půjčky byla nedobrovolná dražba jejich nemovitostí. Z jejich strany se jednalo o poslední pokus odvrátit toto reálně hrozící nebezpečí. Zmíněných okolností si byl stěžovatel velmi dobře vědom, sám to při svém výslechu potvrdil. Jinak řečeno byl si prokazatelně vědom jejich akutní tísně, při které by nejedna, jinak zcela rozumně uvažující, osoba raději zvolila lichvářskou půjčku před ztrátou svého domu či bytu. V kombinaci s prokázaným motivem stěžovatele tak nemůže být uzavírání kontraktů s poškozenými chápáno nijak jinak než jako vědomé (úmyslné) zneužití jejich tísně, a tudíž naplnění tohoto znaku skutkové podstaty lichvy po stránce objektivní i subjektivní. Lze ještě doplnit, že v případě jedné z poškozených (která má IQ 70) by byl vedle toho dán také znak zneužití rozumové slabosti. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti svému odsouzení a uvádí, že měl prakticky stejné informace jako poškození, přitom je třeba vycházet z presumpce, uvedené i v § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Soudy ale z tohoto zjištění neučinili žádné relevantní závěry. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že jednal po dohodě se svou spoluobviněnou nebo byl zainteresován na jejím protiprávním jednání, které mělo spočívat v záměrném klamání poškozených ohledně příslibu dalšího úvěru, jímž budou moci ve sjednané lhůtě splatit svůj závazek stěžovateli. Na tom, že poškození nebyli schopni řádně vrátit poskytnutou půjčku, stěžovatel nenese žádnou účast ani za to není odpovědný. 5. Stěžovatel tvrdí, že jednal s vědomím, že poškození potřeb