II.ÚS 1198/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1198/23 ze dne 1. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele: Mgr. Mykola Pylypenko, zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. dubna 2023, č. j. 4 As 40/2023-69, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2023, č. j. 59 A 42/2022-45, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel brojil zásahovou žalobou proti tvrzenému zásahu žalovaných 1) Krajského úřadu Středočeského kraje a 2) Středočeského kraje, který měl podle stěžovatele spočívat v omezení dopravní obslužnosti prostřednictvím omezení konkrétních linek a vyřazení linek MHD K. ze systému Pražské integrované dopravy ode dne 1. 9. 2022 na základě aplikace Standardů dopravní obslužnosti Středočeského kraje. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 12. 1. 2023, č. j. 59 A 42/2022-45, odmítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných s tím, že nebyly splněny procesní předpoklady pro věcné projednání žaloby. Odkázal na zákon č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o službách v přepravě") a uvedl, že se v něm subjektivní veřejné právo stěžovatele na dopravní obslužnost nenachází. Ani nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. 10. 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70 (dále jen "nařízení") nezakládá žádná veřejná subjektivní práva osob na zajištění dopravní obslužnosti, nýbrž stanoví pravidla zasahování příslušných orgánů do odvětví veřejné přepravy cestujících. Navíc neexistuje ústavní právo na veřejnou dopravu, jehož by se bylo možné dovolávat i bez zákonné úpravy, na rozdíl například od práva na přístup ke zdravotní péči nebo ke školnímu vzdělání. Posláním správních soudů je chránit veřejná subjektivní práva, případně rozhodovat o dalších věcech stanovených právními předpisy. Správní soud tedy nechrání zákonnost jednání veřejné správy v obecné rovině, zároveň je nepřípustná i tzv. actio popularis ve prospěch třetích osob. Stěžovateli nesvědčilo žádné veřejné subjektivní právo na zajištění dopravní obslužnosti, nebyl tak dotčen ve své právní sféře, a proto byl osobou zjevně neoprávněnou podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), k podání zásahové žaloby, a to i ve prospěch třetích osob, tedy ostatních cestujících, na něž odkazoval. 3. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, které však Nejvyšší správní soud nevyhověl. Nejvyšší správní soud se mimo jiné zabýval klíčovou námitkou stěžovatele, že tvrzeným nezákonným zásahem žalovaných byla porušena jeho veřejná subjektivní práva na řádné zajišťování dopravní obslužnosti veřejnou dopravou a zároveň jeho legitimní očekávání, že pečovatelská veřejná správa bude zlepšovat jeho životní podmínky a chránit životní prostředí. Ve shodě s krajským soudem setrval na tom, že správní soudnictví slouží primárně k ochraně veřejných subjektivních práv, nikoliv k ochraně objektivního práva. Soudní řád správní je totiž "svojí povahou ‚obrannou' normou. Není normou ‚kontrolní', která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob." (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS). Jelikož ani ostatním námitkám nemohl přisvědčit, kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozsáhle rekapituloval předchozí průběh řízení o zásahové žalobě, jakož i skutkové okolnosti, které jejímu podání předcházely. V doplnění ústavní stížnosti také požadoval po Ústavním soudu, aby se vypořádal s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2023, čj. 6 As 285/2022 - 83, které dopadá na jeho případ. Podle zákona o službách v přepravě jsou to přitom právě kraje jako vyšší územně samosprávné celky, které mají povinnost zajišťovat tuto dopravní obslužnost ve svém územním obvodu a se souhlasem jiného kraje v jeho územním obvodu. Obce následně zajišťují dopravní obslužnost ve svém územním obvodu, a to doplňkově, tedy nad rámec dopravní obslužnosti území příslušného kraje. Stěžovatel má za to, že na základě ustanovení § 2 a 3 zákona o službách v přepravě mají kraje povinnost zajistit příslušné plnění v podobě zajištění dopravní obslužnosti. Této veřejnoprávní povinnosti potom odpovídá veřejné subjektivní právo cestujících na zajištění dopravní obslužnosti v zákonem stanoveném rozsahu. Současně je povinností kraje schválit Plán dopravní obslužnosti. 5. Vedlejší účastníci (žalovaní ve správním soudnictví) zneužili svou samostatnou působnost ve veřejné správě pečovatelské s cílem získat nezákonným způsobem od města K. finanční prostředky a s účinností ode dne 1. 9. 2022 se dopouští zásahu, který není rozhodnutím, spočívajícím v omezení rozsahu zajišťované dopravní obslužnosti pod úroveň vyžadovanou zákonem o službách v přepravě. Tento zásah zásadně poškozuje cestující, obyvatele i občany města K., a je nezákonně v rozporu se zákonem na základě tzv. Standardů dopravní obslužnosti nově zaváděných vedlejším účastníkem 2, které jsou koncipovány v rozporu se zákonem o službách v přepravě a k jejichž schválení zastupitelstvem kraje došlo v rozporu s § 35 odst. 2 písm. f) krajského zřízení, neboť Standardy dopravní obslužnosti nestanovují rozsah (základní) dopravní obslužnosti pro území kraje, jak požaduje zmíněné ustanovení. Nadto byl zásah vůči stěžovateli diskriminační oproti jiným obyvatelům Středočeského kraje. 6. Krajskému soudu stěžovatel zejména vytýká, že měl-li konkrétní požadavky na doplnění tvrzení stěžovatele, aby bylo možné věcné projednání jeho žaloby, měly tak učinit poučením či výzvou stěžovatele, nikoliv až konstatováním o nedostatečnosti tvrzení. Tak se stalo navíc až v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, proti kterému již není možné podání opravného prostředku. Krajský soud odůvodnil odmítnutí žaloby tím, že stěžovatel není občanem města K. Stěžovatel v žalobě pravdivě uvedl, že je cestujícím, který pravidelně dojíždí autobusovými spoji z K. do svého zaměstnání v Praze a jehož práva byla žalobou popsaným zásahem přímo zkrácena. Řádně a pravdivě uvedl svůj evidenční trvalý pobyt s tím, že jeho přechodné bydliště je dlouhodobě v K. a je tedy obyvatelem (nikoli občanem, jak původně nesprávně uvedl) města K., kde dlouhodobě trvale pobývá. Ačkoli mají soudy obecně přístup do veřejných rejstříků, tyto informace, přestože je považovaly za podstatné a nedoložené, si vůbec neověřil krajský ani kasační soud. Přitom soudy mající přístup do veřejných rejstříků mohly samy jednoduše zjistit, že stěžovatel je zaměstnán u X, podobně si mohly samy ověřit faktický pobyt stěžovatele (např. dotazem zaměstnavateli) i skutečnost, že stěžovatel je držitelem jízdenky PID. 7. Stěžovatel rovněž rozporuje, že by mu nesvědčilo subjektivní veřejné právo na dopravní obslužnost. Ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že se nedomáhá "ideálního zajištění dopravní obslužnosti", ale požadoval pouze, aby došlo k zachování jeho práv, legitimních očekávání a k zamezení pokračování nezákonného zásahu na úseku dopravní obslužnosti, Nejvyšší správní soud nepochopil podstatu podané žaloby. Kasační soud dokonce dovodil, že má jít o zajištění dopravy ve stěžovatelem preferované podobě, ač takové tvrzení nikde stěžovatel nepoužil. Stěžovatel vznesl požadavek zajištění dopravní obslužnosti v zákonem stanoveném rozsahu, který nebude provázen diskriminací, libovůlí a netransparentností. Zásah vedlejších účastníků byl zjevným zneužitím veřejné moci, kdy se stěžovatel stal spolu s ostatními obyvateli města K. "rukojmím" při nátlaku na město K., aby neslo část nákladů za vedlejšího účastníka 2. Je nepředstavitelné, aby byla rozhodovací praxí soudů a správních orgánů z formalist