II.ÚS 1200/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1200/24 ze dne 9. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2024 č. j. 26 Nd 36/2024-65, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2023 č. j. 5 Co 6/2023-32 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 16 C 33/2022-20, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2024 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. 2. Ačkoliv byla stěžovatelka již mnohokrát Ústavním soudem poučena o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). 3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a určení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. 4. V posuzované věci však Ústavní soud shledává, že stěžovatelka se na Ústavní soud obrací opakovaně, přičemž byla již mnohokrát vyzývána k odstranění vad ústavní stížnosti, včetně poučení o nezbytnosti právního zastoupení advokátem a upozornění na následky spojené s neodstraněním vad. Stěžovatelka tak již byla řádně poučena, jaké náležitosti má obsahovat návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti a o povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem již při podání ústavní stížnosti, včetně postupu, jak si může advokáta opatřit. Stěžovatelka také byla výslovně informována o tom, že Ústavní soud zástupce pro řízení neustanovuje. 5. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani „odmítnutí“ všech soudců Ústavního soudu, které obsahově představuje námitku podjatosti, jíž stěžovatel vůči všem soudcům Ústavního soudu v podání vznesl, neboť tato námitka je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení jakýchkoli konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o návrhu. Ostatně odmítal-li by stěžovatel všechny soudce Ústavního soudu nutno připomenout, že v takové situaci by na Ústavním soudu ani nebyla osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout (o čemž byla stěžovatelka v minulosti také opakovaně poučena). 6. V řízení o ústavní stížnosti přitom není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli opakovaně v každé jeho věci, jestliže se tak stalo v mnoha předchozích případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového – z hlediska obsahu však stále stejného – poučení postupem zjevně neefektivním a zbytečně formalistickým. 7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud (stejně jako v řízeních o jiných ústavních stížnostech stěžovatele) přiměřeně použil ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. září 2024 JUDr. David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj