II.ÚS 1208/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1208/23 ze dne 14. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem Politických obětí 118, Frýdek - Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2023, č. j. 8 Afs 100/2021-44, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2021, č. j. 22 A 74/2020-45, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. května 2020, č. j. MF-12557/2020/3903-3, a rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 6. února 2020, č. j. MSK 20518/2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva vyjádřit se k prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky. 2. Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 6. 2. 2020, čj. MSK 20518/2020, zrušil ve zkráceném přezkumném řízení podle § 97 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 12. 8. 2019, čj. MUFO 23468/2019, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky ze dne 17. 7. 2017 o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů. Rozhodování o správních poplatcích se totiž řídí režimem zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Městský úřad však postupoval podle správního řádu ve spojení se zákonem č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Proti rozhodnutí krajského úřadu podala stěžovatelka odvolání. Ministerstvo financí v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání zamítlo a rozhodnutí krajského úřadu potvrdilo. 3. Následně podala stěžovatelka proti rozhodnutí ministerstva u Krajského soudu v Ostravě žalobu, která byla napadeným rozsudkem zamítnuta. Krajský soud konstatoval, že se neztotožnil s žalobní námitkou, podle které chybějící výrok o vrácení věci k dalšímu řízení městskému úřadu v rozhodnutí krajského úřadu znemožňuje rozhodnout o žádosti stěžovatelky o vrácení poplatků. Zrušením rozhodnutí v přezkumném řízení totiž nedošlo k zastavení řízení o žádosti stěžovatelky. Městskému úřadu byl dán zřetelný pokyn nadřízeným správním orgánem vést nově řízení podle daňového řádu a vydat ve věci nové rozhodnutí. Postupem správních orgánů v přezkumném řízení proto nemohlo dojít k dotčení práv stěžovatelky jí namítaným způsobem. Krajský soud dále uvedl, že rozhodnutí správních orgánů nejsou nicotná. 4. Stěžovatelka se obrátila na Nejvyšší správní soud s kasační stížností, která byla v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítnuta jako nedůvodná. Namítané vady rozhodnutí krajského soudu nepovažoval za vady mající vliv na zákonnost rozhodnutí, a tedy i zakládající důvodnost kasační stížnosti. Neshledal ani vadu nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Rovněž neshledal stěžovatelkou namítané vady v případě správního rozhodnutí - krajský úřad dal totiž jasný pokyn městskému úřadu, aby ve věci vedl řízení podle daňového řádu, a tedy aby vydal ve věci nové rozhodnutí. Není proto dán rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí krajského úřadu, jak tvrdila stěžovatelka. Zrušení správních rozhodnutí toliko pro formální nedostatek by za daných okolností představovalo přepjatý procesní formalismus, který by vedl k pouhému oddálení konečného rozhodnutí o žádosti stěžovatelky. II. Argumentace v ústavní stížnosti 5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nesouhlasí s posouzením vad, které údajně neměly mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů nebo krajského soudu. Z důvodu vydání rozhodnutí krajským úřadem v režimu zkráceného přezkumného řízení byla stěžovatelce odňata možnost tvrdit rozhodné skutečnosti, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k prováděným důkazům. Tuto možnost díky chybnému procesnímu postupu získala stěžovatelka až v rámci odvolání ze dne 24. 2. 2020 k Ministerstvu pro místní rozvoj (rozhodnutí však následně vydalo Ministerstvo financí). Avšak díky procesním pravidlům již stěžovatelka nemohla použít celou paletu argumentů, které by mohla použít v rámci správního řízení a byla však v podstatě omezena na argumenty, které "stihla" do té doby uplatnit u městského úřadu. Ministerstvo financí i krajský soud tak pochybily, pokud výše uvedený procesní postup posoudily jako zákonný. 6. Stejně tak Nejvyšší správní soud pochybil, pokud se nevypořádal s kasační námitkou stěžovatelky, když tato poukazovala na § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s.ř.s."). Pokud tedy Nejvyšší správní soud došel ke správnému závěru, že krajský soud vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci (a označil toto za vadu v procesním postupu), nemůže obstát jeho navazující úvaha, že tato vada neměla vliv na zákonnost ve věci samé. Konečně zákonnost představuje v obecné rovině soulad s právním řádem České republiky. Krajský soud se nesprávně nezabýval žalobním tvrzením, zda byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení podle § 98 správního řádu. Tato otázka podle názoru Nejvyššího správního soudu ani nebyla předmětem přezkumu před krajským soudem. Stěžovatelka je proto toho názoru, že postup krajského soudu, který se touto otázkou nezabýval, ač se jí dle názoru stěžovatelky zabývat měl, posoudil Nejvyšší správní soud chybně. 7. Nejvyšší správní soud dále v bodě 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že krajský úřad měl správně věc vrátit městskému úřadu k dalšímu řízení. Kasační soud však zastává názor, že i když bylo krajským úřadem rozhodnuto v rozporu se zákonem (věc byla zrušena), jednalo by se o přepjatý formalismus, pokud by toto rozhodnutí krajského úřadu bylo zrušeno pouze z tohoto důvodu. Rovněž s tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Je si vědoma faktu, že základem celé věci je spor o vrácení uhrazených správních poplatků za pořízení kopií ze správního spisu, a to v bagatelní výši. Avšak stěžovatelka je přesvědčena, že tento případ je příkladem extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. nález ÚS sp. zn. III. ÚS 3672/12, sp. zn. II. ÚS 4668/12, sp. zn. III. ÚS 4497/12). III. Posouzení Ústavním soudem 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. 9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn.