II.ÚS 1210/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1210/24 ze dne 15. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Sky International AG, sídlem Bleicherweg 10, Curych, Švýcarsko, zastoupené Mgr. Evou Lachmannovou, LL.M., advokátkou, sídlem Americká 525/23, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 243/2022-102 ze dne 21. 2. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, a obchodní společnosti Canal+ Luxembourg S.a r.l., sídlem rue Albert Borschette 2, Lucemburk, Lucembursko, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") domáhala prohlášení neplatnosti dvou ochranných známek, jejichž vlastníkem byla společnost M77 Link S.A., jejímž nástupcem je obchodní společnost Canal+ Luxembourg S.a r.l. (vedlejší účastnice řízení). Stěžovatelka tyto ochranné známky napadla jako vlastník 14 prioritních ochranných známek Evropské unie proto, že obsahují slovní prvek "SKY" a jsou jejím ochranným známkám podobné, čímž vyvolávají pravděpodobnost záměny [§ 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění účinném do 31. 12. 2018 (zákon o ochranných známkách)]. Dále tvrdila, že namítané ochranné známky požívají na území Evropské unie dobrého jména, do něhož je napadenými ochrannými známkami zasahováno [§ 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách]. Úřad shledal, že není dána pravděpodobnost záměny a že nemůže docházet k zásahu do dobrého jména ochranných známek stěžovatelky. Rozklad proti těmto rozhodnutím předseda úřadu zamítl a rozhodnutí potvrdil. 2. Proti rozhodnutím předsedy úřadu stěžovatelka brojila žalobami k Městskému soudu v Praze. Ten je spojil ke společnému řízení a následně je zamítl. Ztotožnil se s tím, že podobnost mezi ochrannými známkami byla jen nízká a že nebyly kumulativně splněny podmínky pro odnětí známkoprávní ochrany pro zásah do dobrého jména starších ochranných známek stěžovatelky. 3. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka brojila kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") zamítl. Souhlasil s tím, že závěry jeho staršího rozsudku č. j. 10 As 100/2014-120 ze dne 12. 3. 2015, týkajícího se přezkumu rozhodnutí o námitkách stěžovatelky proti zápisu napadených ochranných známek, zůstávají pro věc nadále významné (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 1566/15 ze dne 26. 1. 2016, pozn.). Úřad ani městský soud je podle NSS nepřevzaly bez dalšího, nýbrž svůj postup řádně odůvodnily. Odůvodnění rozsudku městského soudu i rozhodnutí Úřadu byla řádná a konzistentní. NSS nesouhlasil ani s námitkou, že se mělo provést dokazování jednotlivými listinami obsaženými ve správním spisu. Co se týče vlastního právního názoru, při posouzení pravděpodobnosti záměny vycházel i NSS ze závěrů rozsudku sp. zn. 10 As 100/2014, jelikož stěžovatelka podle jeho mínění neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly předchozí závěry zvrátit. Neprokázala ani, že by jí namítané ochranné známky EU byly známé relevantnímu spotřebiteli v České republice. Nemohlo tak dojít k vytvoření spojení s ochrannými známkami vedlejší účastnice, a proto ani k zásahu do dobrého jména stěžovatelčiných ochranných známek. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Namítá porušení práva na projednání věci v její přítomnosti a práva vyjádřit se k prováděným důkazům. Dále namítá, že správní soudy nepřezkoumaly správní rozhodnutí v plné jurisdikci; z kontextu plyne, že tím má na mysli, že vycházely z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu. 5. Stěžovatelka obšírně vykládá svůj právní názor na stěžejní právní otázky, především posouzení pravděpodobnosti záměny a existence dobrého jména u namítané ochranné známky, které propojuje s obsáhlou rekapitulací své argumentace a právních závěrů zaujatých Úřadem a správními soudy v jednotlivých fázích řízení. V ústavní stížnosti také kritizuje rozsudek městského soudu, ač jej dle petitu ústavní stížnosti nenapadá. Uvádí, že zamítl všechny její důkazní návrhy, tento postup nijak neosvětlil, a přesto (v rozporu se zásadami přímosti a bezprostřednosti) vyvozoval ve věci skutkové závěry. S řadou dílčích bodů žalobní argumentace se podle stěžovatelky městský soud nevypořádal vůbec, nebo jen nedostatečně. 6. Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že činil skutkové závěry, aniž by provedl dokazování, a to zejména k tomu, zda mají její ochranné známky zvýšenou rozlišovací schopnost. Stěžovatelka se domnívá, že se správní soudy dopustily excesu v procesu zjišťování skutkového stavu tím, že listiny, kterými podkládala svá tvrzení a které byly součástí správního spisu, neprovedly v soudním řízení jako důkaz; expresivně tvrdí, že zůstaly "pohřbeny ve správním spisu". Kritizuje také to, že Nejvyšší správní soud stejné pochybení městského soudu aproboval pouhým tvrzením, že neprovedení listinných důkazů neznamená, že z obsahu správního spisu městský soud nevycházel. Odkazuje na rozsudek č. j. 9 Afs 8/2008-117 ze dne 29. 1. 2009 (č. 2383/2011 Sb. NSS), v němž Nejvyšší správní soud dokazování spornými částmi spisu připustil. 7. Má za to, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný, když na jedné straně aprobuje závěr správních orgánů o dosažení potřebného stupně známosti namítaných ochranných známek, na druhé straně uvádí, že stěžovatelka nevznesla dostatek tvrzení a nenavrhla dostatečné důkazy, a konečně souhlasí se stěžovatelkou v tom, že napadená ochranná známka v době podání návrhu užívána nebyla. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je tak přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní soud je k řízení o ní příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce. 10. Ústavní soud tedy na základě ústavní stížnosti nepodrobuje napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na soudní ochranu, respektive právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení stěžovatelka namítá, nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedené základní právo totiž zajišťuje "jen" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16 ze dne 20. 3. 2018). 11. Ústavní soud se proto zaměřil na ty části (jinak obsáhlé) ústavní stížnosti, kterými stěžovatelka konkrétně namítá možné porušení práva na soudní ochranu (práva na spravedlivý proces). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh. 12. Zásady přímosti a bezprostřednosti při vedení dokazování mají svůj ústavní základ v čl. 38 odst. 2 Listiny, který zaručuje účastníkům řízení právo vyjádřit se k prováděným důkazům (nález sp. zn. III. ÚS 113/96 ze dne 28. 11. 1996). Jejich důsledkem je, že aby mohl soud hodnotit důkazy, musejí před ním být provedeny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2310/19 ze dne 3. 6. 2020, bod 18). 13. Nejvyšší správní soud ovšem nepochybil, když sám dokazování správním spisem neprováděl, a nepochybil ani v úvaze, že se pochybení nedopustil městský soud, ačkoli dokazování listinami založenými ve správním spisu také neprováděl (viz body 47 až 48 a 62 napadeného rozsudku a bod 149 rozsudku městského soudu, v němž