II.ÚS 1211/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1211/24 ze dne 24. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Martiny Slaimi, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem, sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4 - Braník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2024 č. j. 9 As 3/2024-82, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2023 č. j. 55 A 6/2022-90, rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. listopadu 2021 č. j. MZDR 1839/2021-6/OES a rozhodnutí Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 26. listopadu 2020 č. j. KHSSC 56923/2020 sp. zn. S-KHSSC 47941/2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Ministerstva zdravotnictví a Krajské hygienické stanice Středočeského kraje, jako účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení § 2 písm. i), § 8 odst. 1 písm. k), § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem správních orgánů a soudů došlo k porušení čl. 90 Ústavy a čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 20 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny. Současně stěžovatelka navrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení. 2. S ústavní stížností stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu podává návrh na zrušení § 2 písm. i), § 8 odst. 1 písm. k), § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, (dále jen "zákon 65/2017 Sb."). 3. Napadeným rozhodnutím Krajské hygienické stanice Středočeského kraje (dále jen "krajská hygienická stanice") byla stěžovatelka jako podnikající fyzická osoba uznána vinnou přestupky podle § 36 odst. 8 písm. a) a b) zákona č. 65/2017 Sb., kterých se jako provozovatelka provozovny stravovacích služeb v provozovně X v P. dopustila dne 26. 6. 2020 tím, že v době provedené kontroly nevyzvala hosty sedící u stolu, kteří nedodržovali zákaz kouření na místě, v němž je podle § 8 odst. 1 písm. k) téhož zákona kouření zakázáno, aby v tomto jednání nepokračovali nebo aby prostor opustili, a že nesplnila označovací povinnost, neboť v době provedené kontroly nebyl vnitřní prostor provozovny u vstupu označen zjevně viditelnou grafickou značkou "Kouření zakázáno". Dále byla uznána vinou přestupkem podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila tím, že jako kontrolovaná osoba nesplnila povinnost podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu, když ve lhůtě určené kontrolujícími, tj. do 5 pracovních dnů ode dne doručení protokolu o kontrole č. j. KHSSC 33990/2020 dne 20. 7. 2020, tedy do 27. 7. 2020, nepodala písemnou zprávu o odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou, které kontrolní orgán po obviněné požadoval. Za spáchání všech přestupků byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 25 000 Kč. Dále jí byla uložena náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. 4. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Ministerstvo zdravotnictví (dále jen "ministerstvo") zamítlo stěžovatelčino odvolání a rozhodnutí krajské hygienické stanice potvrdilo. 5. Žalobu, kterou stěžovatelka rozhodnutí ministerstva napadla, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") jako nedůvodnou shora označeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka kasační stížností, Nejvyšší správní soud ji však napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 7. Úvodem stěžovatelka upozorňuje, že byla označena za provozovatelku stravovacích služeb, ačkoliv poskytovala cateringové služby v rámci soukromého kuřáckého klubu (dále též jen "klub"), a namítá nesprávnou aplikaci zákona č. 65/2017 Sb. s tím, že šlo o uzavřenou skupinu, která se sdružuje v soukromém prostoru, bez přístupu veřejnosti, kde se kouří a kde pro tyto osoby (jako třetí subjekt) zajišťuje catering. Má za to, že se její případ týká široké a v ústavní rovině dosud nevyjasněné problematiky, a od projednání věci očekává vyjasnění otázek základních ústavních práv, které se mají týkat velké skupiny obyvatel. 8. K tomu uvádí, že šlo o kuřácký klub, který byl takto i označen a který byl určen jen pro členy, že ona nebyla ani jeho provozovatelkou, ani provozovatelkou provozovny stravovacích služeb v prostorech klubu, a ani faktickou nájemkyní, protože prostor dala do podnájmu společnost Smokers´club - Association of tobacco lover LLC (dále jen "Smokers´ Club"). Odmítá, že by uzavření takové smlouvy bylo účelové, a tvrdí, že zde provozovala pouze privátně cateringové služby pro členy klubu na základě smlouvy, a to jako neveřejnou činnost. Byla porušena i její dobrá víra a legitimní očekávání, neboť Smokers´ Club jako nájemce kontrolovaných prostor disponoval dvěma sděleními vedoucí oddělení hygieny výživy Hygienické stanice hlavního města Prahy, podle něhož jeho kuřácké kluby nejsou považovány za provozovny stravovacích služeb, a stravování pro členy klubu může být zajišťováno partnerskou firmou. Krajský soud přitom dostatečně neodůvodnil, proč tato sdělení nejsou relevantní, takže je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Zdůrazňuje, že jde o stejnou situaci jako v P., nadto se v jednom ze sdělení uvádí, že se vztahuje na jakékoliv jiné podniky Smokers´ club. 9. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka označuje i za rozporný se smyslem a účelem zákona č. 65/2017 Sb., přičemž tomuto soudu vytýká, že nepřihlédl k jejím tvrzením, neseznámil se s obsahem předkládaných důkazů a dostatečně nezjistil skutkový stav. Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda kontrolovaný prostor je provozovnou stravovacích služeb a zda byla provozovatelkou této provozovny, přičemž se opřel o striktní znění zákona, které stěžovatelka označuje za nejasné a patrně i za nevhodně transponované z evropské směrnice, aniž by vzal v úvahu jí tvrzené a prokazované skutečnosti. 10. Současně stěžovatelka odmítá závěr orgánů veřejné moci, že šlo o veřejně přístupný prostor, učiněný na základě protokolu o kontrole a pořízených fotografií, s tím, že důležitý je faktický stav, nikoliv první dojem. Odmítá rovněž, že byla provozovatelkou zařízení stravovacích služeb s poukazem na to, že tam byla pouze pozvána za účelem poskytnutí privátní cateringové služby. V další části ústavní stížnosti své námitky rozvádí, polemizujíc přitom s úvahami Nejvyššího správního soudu. Uvádí zejména, že šlo o soukromý kuřácký klub a že nebylo vyvráceno, že by vstupující nebyli jeho členy, přičemž tvrdí, že tomu, kdo není členem, by vstup do kontrolovaných prostor neumožnila a za podstatné nepovažuje, že klub může působit jako běžné restaurační zařízení. 11. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 7/17 (N 55/88 SbNU 727; 81/2018 Sb.) stěžovatelka argumentuje, že úmyslem zákonodárce nebylo zakázat kouření dobrovolným kuřákům v soukromých prostorách, nýbrž na vymezených místech, aby nekuřáci nebyli nedobrovolně vystavováni tabákovému kouři. Podle stěžovatelky rovněž není zakázáno sdružování kuřáků v klubech a podávání občerstvení členům, přičemž provozem klubu nebyly ovlivněny ani jakékoliv jiné třetí osoby. Doplňuje, že catering podle "klasifikace ekonomických činností CZ-NACE" není stravovací službou, nýbrž dodáním zboží. Smokers´ club je nadnárodní asociací, a tudíž nejde o subjekt vzniklý pro účely jednoho provozovatele či drobného okruhu osob ve snaze obejít zákon vytvořením obdoby běžné kuřácké restaurace. Poukazuje na skutkové odlišnosti případu řešeného nálezem (správně "usnesením") Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 878/22, jakož i na body 63 a 102 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/17, z nichž vyvozuje, že soukromá klubovna milovníků tabáku není místem, které by měla veřejnost navštěvovat, přičemž má za to, že kuřákům jako velké skupině lidí nelze upírat jejich práva, jestliže jejich výkonem (konkrétně kouřením v soukromém klubu) nezasahují do sféry jiných osob, které má zákon č. 65/2017 Sb. chránit. 12. Stěžovatelka uzavírá, že orgány veřejné moci dostatečně nezjistily skutkový stav a nevypořádaly s jejími tvrzeními a důkazy a že při intepretaci a aplikaci uvedeného zákona postupovaly přepjatě formalisticky, čímž porušily její právo na řádný proc