II.ÚS 1223/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1223/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. Ch., zastoupené JUDr. Annou Márovou, LL.M., advokátkou, sídlem Myslíkova 1998/30, Praha 2, směřující proti výrokům č. II a VI rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022 č. j. 101 Co 297/2021-629; za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatelka je matkou dvou nezletilých dětí ve věku (aktuálně) 14 a 15 let. S otcem dětí jsou rozvedeni, úprava poměrů k nezletilým byla založena dohodou rodičů schválenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 v roce 2013, dle které se otec zavázal na každé z dětí přispívat výživným ve výši 3 000 Kč měsíčně (dále bude výživné pro zjednodušení uváděno ve formě na každé z dětí za měsíc, celkové měsíční výživné za obě děti je tedy vždy reálně dvojnásobné). Na podzim 2019 se rodiče dohodli, že otec bude nově platit 5 000 Kč. V listopadu 2020 se otec domáhal, u Okresního soudu Praha-západ snížení výživného na 2 000 Kč, což odůvodňoval poklesem svých příjmů kvůli pandemii (otec pracoval jako trenér fitness a provozoval posilovnu). Zároveň požadoval úpravu styku s nezletilými. Matka s návrhem nesouhlasila a naopak navrhovala zvýšení výživného od listopadu 2019 do října 2020 na 5 000 Kč, výši výživného od listopadu 2020 ponechala na rozhodnutí soudu. Nalézací soud rozsudkem v podstatě vyhověl matce, zamítl návrh na úpravu styku (dosud se děti s otcem vídaly dle jeho a jejich možností a pevnou úpravu nezletilí odmítali) a výživné stanovil na 5 000 Kč, náklady řízení si měli oba účastníci nést sami. K odvolání otce Krajský soud v Praze změnil napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o výživném tak, že pro období od 1. 10. 2019 do 28. 2. 2020 mělo činit 5 000 Kč, od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2021 3 000 Kč a od 1. 6. 2021 nadále 4 500 Kč. Výrokem č. II rozsudku pak nedoplatek otce na výživném za období od 1. 10. 2019 do 31. 1. 2022 vypočítal na celkem 20 000 Kč. Ve výroku č. VI nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala také návrh na vydání opravného usnesení, kterým požadovala ve vztahu k výroku č. II opravu zjevné nesprávnosti v počtech v protokolu o vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud tento návrh zamítl s tím, že dluh na výživném spočítal správně. 3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 4. Stěžovatelka s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Je přesvědčena, že byla porušena její základní práva výroky č. II a IV-VI, výslovně ale v petitu i odůvodnění ústavní stížnosti napadá pouze výše zmíněné výroky č. II (dlužné výživné) a VI (náklady řízení). Většinu obsahu ústavní stížnosti zabírá popis skutkových okolností případu, sestávající z kritiky chování otce a účelovosti jeho postupu v řízení, přičemž jediným cílem otce mělo být snížení vyživovací povinnosti. Ve vztahu k dlužnému výživnému stěžovatelka namítá, že odvolací soud nebyl oprávněn platby v posuzovaném období "započítávat". Otec totiž až do září 2020 platil na výživném (dle dohody s matkou) 5 000 Kč. Soud poté, co stanovil (zpětně) výživné od 1. 3. 2020 na 3 000 Kč, tyto "přeplatky" započetl oproti nedoplatkům otce ve zbytku rozhodného období. Tím ale porušil § 923 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se již uhrazené a spotřebované výživného nevrací. Pokud by odvolací soud spočítal dlužné výživné správně, nečinil by dluh 20 000 Kč, ale 40 000 Kč. U nákladů stěžovatelka poukazuje na to, že soudní řízení započal otec po dlouhých letech zcela zbytečně, způsobovalo ji trýzeň, kvůli čemuž si musela najít právní zastoupení, zároveň otec s návrhem vůbec neuspěl. Není podle ní spravedlivé, aby za takovéto situace nesla vlastní náklady. 5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených výroků rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal. 8. Jak již bylo naznačeno v rekapitulaci, ústavní stížnost je svým vyzněním, eufemisticky řečeno velmi specifická. Otec se domáhal v řízení snížení výživného a vymezení styku. Stěžovatelka tvrdí, že reálně šlo otci pouze o výši výživného a snaha o styk byla jen účelovým manévrem s cílem ji přimět k ústupkům u výživného. V ústavní stížnosti se pak na výživné také dominantně zaměřila; kromě řady na vyživovací povinnost vázaných, ale s řízením nesouvisejících (před mnoha lety se odehrávajících) záležitostí rozsáhle popisuje, že zejména odvolací soud řádně nezjistil skutkovou situaci, nepostihl skutečné či potenciální výdělky otce a ve výsledku mu stanovil výživné nespravedlivě nízké. Kupodivu ale hlavní výrok o výši výživného (č. I rozsudku odvolacího soudu) nejenže nenapadá, ale ani jej v ústavní stížnosti nezahrnuje do okruhu výroků, se kterými nesouhlasí. Jinak vyjádřeno, stěžovatelka sice přisuzuje odvolacímu soudu řadu pochybení týkajících se určení výše výživného, nicméně je zdá se srozuměna se samotným výrokem o výši výživného v minulosti i od rozhodnutí dále. Stěžovatelka se na druhou stranu vymezuje proti zbylým výrokům odvolacího soudu, netýkajících se stanovení výživného. Za chybný tak například dosti nepochopitelně označuje i výrok zastavující odvolací řízení ve věci (ne)vymezení styku, přitom odvolací soud pouze reagoval na procesní situaci, ve které vzal otec tuto část odvolání zpět. Paradoxně argumentace k těmto napadeným "vedlejším" výrokům je v ústavní stížnosti extrémně úsporná. 9. Stěžovatelka v petitu požaduje zrušit výrok č. II odvolacího soudu, kterým bylo na základě otci stanoveného výživného dopočítáno dlužné výživné. Odvolací soud postupoval tak, že pro období březen až srpen 2020 (zpětně) stanovil otci výživné na 6 000 Kč a jelikož ten v souladu s předchozí dohodou s matkou hradil ve stejném období reálně výživné 10 000 Kč, vzniklý "přeplatek" v celkové výši 20 000 Kč (5 měsíců po 4 000 Kč) započetl oproti nedoplatkům otce [vůči (zpětně) stanovenému] výživnému vzniklým v období říjen 2020 až leden 2022. Argument stěžovatelky, že tím porušil § 923 odst. 2 občanského zákoníku, odvolací soud vypořádal v odůvodnění odmítnutí návrhu stěžovatelky na opravu zjevné nesprávnosti (viz rekapitulace výše). Uvedl, že nedoplatek výživného se posuzuje vždy komplexně za celé posuzované období. 10. Ústavní soud právní názor odvolacího soudu nesdílí. Ustanovení § 923 odst. 2 občanského zákoníku říká: "Dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací." Jestliže tedy obecné soudy zpětně výživné rodiči sníží oproti již z právně relevantního důvodu (kterým dohoda s druhým rodičem nepochybně je) zaplacenému výživnému, neznamená to, že by za tyto měsíce platícímu rodiči vznikl "přeplatek". Pravidlo pak má logicky též dopad na počítání nedoplatků za delší období - za předestřených podmínek již zaplacené výživné v jednom měsíci by nemělo být započteno oproti (reálnému) nedoplatku v měsíci jiném [tj.