II.ÚS 1224/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1224/23 ze dne 15. 11. 2023 N 167/121 SbNU 134 Porušení práva na přístup k soudu nesprávným odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného opatrovnicí A. B., právně zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem, sídlem Sedlčanská 8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023 č. j. 25 Cdo 814/2022-282 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021 č. j. 25 Co 120/2021-253, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, právně zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 55, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023 č. j. 25 Cdo 814/2022-282 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace věci a stížnostní námitky 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zejména práva na soudní ochranu podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel podal nejprve dne 6. 5. 2023 ústavní stížnost proti v záhlaví specifikovanému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterou posléze doplnil dne 8. 5. 2023 o usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. 3. Po skutkové stránce se má věc tak, že Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 15. 1. 2021 č. j. 36 C 33/2018-209 uložil žalovaným (zde vedlejší účastnici řízení a P. G. F.) zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 200 000 Kč s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval zaplacení ve výroku I rozsudku specifikované částky po žalovaných 1 a 2 "společně a nerozdílně" (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 3 800 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 000 000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV-VI). Rozhodl tak o žalobě na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 4 000 000 Kč s úrokem z prodlení za usmrcení stěžovatelových rodičů při dopravní nehodě dne 12. 2. 2012. 4. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2021 č. j. 25 Co 120/2021-253 k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit mu 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 400 000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení do dvou měsíců od právní moci rozsudku s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého z nich plnit (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II-IV). 5. Proti výroku I a na něm závislým výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost spatřoval v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci náhrad za utrpěnou nemajetkovou újmu. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a přiznal mu částku 2 038 280 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a uložil žalovaným povinnost zaplatit mu náhradu nákladů předchozího řízení před soudy obou stupňů i před soudem dovolacím. 6. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl o stěžovatelovu dovolání tak, že je podle § 243c odst. 1 a odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") odmítl. V odůvodnění odkázal na některá judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 pod poř. č. 28, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154). Uvedl, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno. 7. V posuzované věci Krajský soud v Praze výrokem I rozsudku ze dne 21. 7. 2021 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovateli částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení, v tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že stěžovateli tímto výrokem nebyla způsobena žádná újma odstranitelná zrušením nebo změnou dovoláním napadeného rozhodnutí, a tudíž není osobou oprávněnou podat proti tomuto výroku dovolání [§ 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.]. 8. Závěrem Nejvyšší soud dodal, že je zjevné, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho žaloba o náhradu nemajetkové újmy byla zčásti zamítnuta. Nicméně v dovoláním napadeném rozsudku není zamítavý výrok (popřípadě výrok potvrzující částečné zamítnutí žaloby) obsažen, odvolací soud nevydal v časovém rámci vymezeném v § 166 odst. 1 o. s. ř. doplňující rozsudek a za této situace nezbývá než uzavřít, že v rozsahu přesahujícím rámec vyhovujících výroků rozsudků soudu prvního a druhého stupně byla žaloba zamítnuta pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, který dovoláním napadnout nelze (§ 236 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy, není zde žádný výrok rozsudku odvolacího soudu, který by bylo možné v dovolacím řízení přezkoumávat. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti s důvody odmítnutí dovolání nesouhlasí, když je považuje za vnitřně rozporné a neodůvodňující odmítnutí projednatelného dovolání. Ve výkladu procesních předpisů jde podle jeho názoru ze strany Nejvyššího soudu o tzv. přepjatý formalismus a věcným neprojednáním dovolání tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z obsahu dovolání bylo zcela zřejmé, čeho se stěžovatel domáhal a co navrhoval, též jak a proč napadal rozhodnutí odvolacího soudu a v čem spatřoval odklon od nově ustálené judikaturní praxe v obdobných věcech. 10. Stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu dále vytýká, že přiznání nižší částky, než je žalobní požadavek, je považováno za plně vyhovující výrok jen v důsledku soudní praxe, na niž se Nejvyšší soud v usnesení odvolává. Tato praxe však nemá oporu v zákoně. Z obsahu dovolání bylo přitom zcela zřejmé, proti čemu stěžovatel brojí a čeho konkrétně se domáhá. To ostatně připouští i dovolací soud. Přístupu dovolacího soudu lze též vytknout to, že žádost dle § 166 odst. 1 o. s. ř. není řádný ani mimořádný opravný prostředek, ale jde o nástroj, kterým účastník může upozornit na chybu, když původcem chyby a nyní protiprávního stavu je odvolací soud. Dovolání tak bylo podle mínění stěžovatele podáno řádně, bylo podáno odůvodněně pro důvod podle §241a o. s. ř. a bylo přípustné podle § 237 o. s. ř 11. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti ze dne 6. 5. 2023 a směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021 č. j. 25 Co 120/2021-253 Ústavní soud nepovažuje za nezbytné zde rekapitulovat, a to vzhledem obsahu k výroku tohoto nálezu. II. Procesní předpoklady řízení 12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je zčásti přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 13. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud podle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu rozhodl bez jeho konání. III. Vyjádření účastníků 14. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení i vedlejším účastníkům řízení. 15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením. Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27). Dodržení procesních předpokladů meritorního projednání dovolání tedy nemůže být považováno za přepjatý formalismus. Argumentem porušení práv