II.ÚS 1225/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1225/24 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Danielem Muchou, advokátem, sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 5 Tdo 995/2023-2410 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022 sp. zn. 4 To 50/2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 6. 2022 sp. zn. 53 T 10/2019 byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c), § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl podle § 256 odst. 2 a § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 120/2020. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená Česká republika - Ministerstvo životního prostředí se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Na základě podaných odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem pod bodem I. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek mimo jiné i ohledně stěžovatele v celé odsuzující části. Pod bodem II. podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele (vedle dalších obviněných) vinným jednak zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (ve znění účinném k 24. 3. 2014), jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku (ve znění účinném k 24. 3. 2014), kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že v řízení při zadávání veřejné zakázky s označením "Snížení energetické náročnosti stávajícího objektu č. p. X k. ú. A.", jako jednatel obžalované obchodní společnosti Y, s vědomím, že zadávací řízení je vedeno ve prospěch konkrétního zájemce na úkor jiných, se scházel osobně s administrátorem a za příslib úspěchu v jiných zadávacích řízeních navýšil v nabídce za obžalovanou společnost Y, oproti předchozímu zadávacímu řízení jednotkové ceny tak, aby výsledná nabídková cena byla vyšší, než nabídková cena předem domluveného vítěze, a takto předem dojednanou nabídku předal administrátorovi, který se dne 24. 3. 2014 jako člen komise pro otevírání obálek a člen hodnotící komise podílel na výběru obchodní společnosti Z, jako zhotovitele zakázky, a vyhotovil nepravdivé prohlášení o své nepodjatosti. 4. Za popsané jednání a za další trestný čin ze shora zmíněného trestního příkazu (sub bod 2) mu vrchní soud uložil podle § 256 odst. 2 a § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a to podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku za současného zrušení výroku o trestu z výše uvedeného trestního příkazu okresního soudu, jakož i na něj navazujících rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla dále uložena povinnost společně a nerozdílně s dalšími obviněnými nahradit poškozené škodu ve výši 3 928 317,44 Kč. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Mimo jiné nepřisvědčil námitkám stěžovatele, že rozhodující soudy nepatřičně poukázaly na jednání svědkyně E. J., která v dané věci nebyla obžalována, a že postupovaly v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1387/2020. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nesouhlasí s náhledem obecných soudů na roli a jednání svědkyně E. J., jejíž trestní stíhání bylo zastaveno s tím, že se žádného trestného činu nedopustila. Podle stěžovatele soudy na její jednání nahlíží jako na nedílnou součást jednání všech obviněných v dané trestní věci, jakoby se trestného činu dopustila. Za mylný označuje názor Nejvyššího soudu, že jde o předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 trestního řádu, k jejímuž samostatnému posouzení je soud oprávněn. Poukazuje na to, že závěr o nevině jmenované svědkyně byl učiněn v témže řízení, v němž došlo k jeho pravomocnému odsouzení, a že rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení v rámci jednoho řízení trestní soudy vázány nejsou. Podle stěžovatele je tak ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť nelze dovozovat jakékoli zapojení obce V. (prostřednictvím svědkyně E. J.) do manipulace se zadávacím řízením. 7. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatečnou individualizaci při hodnocení důkazů ve vztahu k jednotlivým obviněným. Je přesvědčen, že o jeho vině nikdy nebylo rozhodováno samostatně, ale vždy minimálně se spoluobviněným M. J., a že z žádného důkazu neplyne, že by on byl, na rozdíl od spoluobviněného M. J., v nějakém kontaktu se svědkyní E. J. či že by měl o její osobě nějaké povědomí. Uvádí, že byl v kontaktu toliko s administrátorem veřejné zakázky. Má za to, že při jeho chybějícím povědomí o existenci či o jakémkoliv jednání svědkyně E. J. není žádný důvod odchýlit se od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1387/2020. Při aplikaci pravidla in dubio pro reo je podle něj nutno dospět k závěru, že daným jednáním naplnil toliko skutkovou podstatu trestného činu podle § 256 trestního zákoníku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v dovolání proti rozsudku vrchního soudu, se kterými se Nejvyšší soud již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního s