II.ÚS 1226/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1226/24 ze dne 31. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky EKO Logistics s.r.o., se sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 30 Cdo 2538/2023-124, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a v konečném důsledku též právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. 2. Nejvyšší soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 55 Co 59/2023-94, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1.2023, č. j. 26 C 19/2022-71. Z napadeného rozhodnutí, jakož i předcházejících rozhodnutí a ústavní stížnosti plynou následující skutečnosti. 3. V minulosti byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání správního deliktu za neumožnění kontroly Českou inspekcí životního prostředí týkající se nakládání s odpady (s vyřazenými kolejovými vozidly). Proti udělení pokuty stěžovatelka brojila před správními soudy, avšak neúspěšně. Posléze žádala odškodnění za průtahy. 4. Konkrétně se stěžovatelka podanou žalobou domáhala po České republice - Ministerstvu životního prostředí zaplacení částky 105 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 7. 10. 2021 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zahájeného dne 26. 11. 2014 Českou inspekcí životního prostředí (dále jen "ČIŽP") a v navazujících řízeních u Ministerstva životního prostředí a před správními soudy (řízení u Městského soudu v Praze je vedené pod sp. zn. 9 A 197/2015 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 63/2019). 5. Obvodní soud pro Prahu 10 citovaným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 105 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 7. 10. 2021 do zaplacení (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Řízení před správním orgánem a soudem trvala od 26. 11. 2014, resp. od 28. 11. 2014 do 19. 3. 2021 (tj. 2306, resp. 2304 dnů) s průtahem v soudním řízení správním u Městského soudu v Praze v délce 995 dnů. V řízení před správním orgánem soud průtahy ze strany správního orgánu neshledal. Podle obvodního soudu řízení před správním orgánem a navazující soudní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a stěžovatelce vznikl nárok na odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu. Co se týče způsobu odškodnění, zadostiučinění nebylo možné poskytnout v penězích. Samotné konstatování porušení práva by bylo pro odškodnění dostačující - a to s ohledem na postup stěžovatelky v řízení před správním orgánem (den před stanoveným dnem kontroly stěžovatelka ČIŽP požádala o stanovení nového termínu), a na důvod k uložení pokuty. Stěžovatelka totiž neumožnila provést kontrolu na úseku odpadového hospodářství a k uložení pokuty došlo v důsledku protiprávního jednání samotné stěžovatelky. Proto nemohla být negativně postižena délkou řízení a zjištěným průtahem v řízení před prvostupňovým správním soudem. 6. Městský soud v Praze ale rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé (tj. ve výroku I) změnil tak, že soud konstatuje, že v řízení zahájeném dne 26. 11. 2014 ČIŽP ve případu stěžovatelky č. 1417350/SR01 a v navazujících řízeních u Ministerstva životního prostředí sp. zn. 1177/500/1535932/ENV/15, u Městského soudu v Praze sp. zn. 9 A 197/2015, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 63/2019, došlo k porušení práva stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 23 054 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 7. Městský soud oproti obvodnímu soudu uzavřel, že posuzované řízení nebylo skutkově ani právně složité, nicméně na správní řízení navazovalo řízení soudní a věc byla naposledy projednána a rozhodnuta Nejvyšším správním soudem, čímž přirozeně narostla délka řízení. Řízení nemohlo stěžovatelku závažněji negativně zasáhnout a její presumovanou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení lze v tomto konkrétním případě považovat za nepatrnou, neboť stěžovatelka, která se profesně hlásí k odbornému výkonu nakládání s odpady (včetně odpadů nebezpečných), neumožnila ČIŽP provedení kontroly, byť si musela být vědoma, že se tím dopouští správního deliktu a mohla tak důvodně očekávat, že za tento delikt bude sankcionována. Navíc v případě právnické osoby může nemajetková újma spočívat v poškození jejího dobrého jména, v nejistotě při rozhodování o vedení společnosti, v zásahu do řízení společnosti, a teprve v menším stupni i v případné úzkosti a potížích členů vedení společnosti. Úvaha o frustraci z nepřiměřené délky řízení tak musí být v případě právnických osob již s ohledem na jejich právní podstatu uvažována v omezené míře. Dostačujícím prostředkem nápravy nemajetkové újmy stěžovatelky je proto konstatování porušení práva, které je na místě stěžovatelce poskytnout. V tomto směru rozsudek obvodního soudu změnil, v části týkající se zamítnutí peněžitého plnění jej však potvrdil. 8. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud považoval závěry městského soudu za věcně správné a dospěl mimo jiné k závěru, že posuzované řízení představuje řízení o "trestním obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a lze tak na něj aplikovat závěry judikatury Nejvyššího soudu ohledně posouzení kritéria významu předmětu řízení pro pravomocně odsouzeného pachatele trestného činu, neboť stejně jako v rámci trestního řízení bylo v daném případě řešeno protiprávní jednání stěžovatelky, byť nižší intenzity a společenské nebezpečnosti, než je tomu u trestných činů, a v rámci tohoto řízení bylo rozhodováno o uložení trestu za takové jednání. 9. Ústavní stížnost stěžovatelky (argumentaci v ní obsaženou) lze stručně shrnout tak, že se Nejvyšší soud dopustil porušení jejích práv, když jí věcně nevyhověl. V případě sp. zn. 30 Cdo 3531/2023 posuzoval zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o správním deliktu stěžovatelky spočívajícím v provozu zařízení ke zpracování odpadu, aniž by byl jeho provoz řádně povolen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3531/2023). Nejvyšší soud přitom bez bližšího odůvodnění přijal v obou případech zcela protichůdné závěry, v podrobnostech stěžovatelka poukázal a na obsah citovaného rozhodnutí, které rovněž přiložila. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud prakticky totožné závěry zhojil svou kasační pravomocí a věc znovu vrátil městskému soudu. Rozdíl obou rozhodnutí spočívá v řešení otázky, zda lze srovnávat minimalizaci významu předmětu průtažného řízení (i) v případě řízení o správním deliktu a navazujícím soudním přezkumu a (ii) v případě úmyslného trestného činu. Nejvyšší soud podle ní chybně vyřešil otázku, zda lze minimalizaci významu předmětu průtažného řízení pro jednotlivce v případě řízení o správním deliktu vztáhnout i na přezkum zákonnosti rozhodnutí o správně deliktní vině a trestu před správními soudy. II. Posouzení Ústavním soudem 10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za