II.ÚS 1236/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1236/25 ze dne 11. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Vocela, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2364/2024-433 ze dne 30. 1. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 333/2023-401 ze dne 5. 12. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace PETRONEL spol. s r. o., sídlem Riedlova 919, Desná, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. V roce 2002 vedlejší účastnice a jiná obchodní korporace [Národní stavební společnost a. s. ("akciová společnost")] uzavřely kupní smlouvu, podle které vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo k nemovitostem v Jablonci nad Nisou. Sjednanou kupní cenu 14 037 000 Kč vedlejší účastnice zaplatila akciové společnosti v roce 2003. 3. V březnu 2007 byl na majetek akciové společnosti prohlášen konkurs. Insolvenční správkyně předmětné nemovitosti zapsala do soupisu konkursní podstaty s tím, že kupní smlouva byla absolutně neplatná. Vedlejší účastnice následně podala žalobu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, avšak příslušné soudy v roce 2009 rozhodly, že nemovitosti byly do konkursní podstaty zapsány oprávněně: Jelikož nemovitosti byly převedeny mezi osobami blízkými (jednatel a společník vedlejší účastnice byl rovněž členem představenstva akciové společnosti), měly být ke dni uzavření kupní smlouvy oceněny znalcem podle § 196a odst. 3 obchodního zákoníku; protože se tak nestalo, kupní smlouva byla podle soudů neplatná. 4. Dne 8. 2. 2012 vydal velký senát Nejvyššího soudu průlomové rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, podle něhož absence znaleckého posudku ve smyslu § 196a odst. 3 obchodního zákoníku sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy o převodu majetku, nýbrž je třeba současně zkoumat, zda kupní cena byla v místě a čase uzavření smlouvy obvyklá. Insolvenční správkyně přesto v červnu 2013 řešené nemovitosti zpeněžila na částku 11 800 000 Kč. Vedlejší účastnice následně v srpnu 2013 v konkursním řízení uplatnila svoji pohledávku ve výši 14 037 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení akciové společnosti. Insolvenční správkyně se touto přihláškou ovšem nezabývala z důvodu její opožděnosti. Výtěžek zpeněžení majetku akciové společnosti byl následně rozdělen mezi konkursní věřitele včetně stěžovatele. Insolvenční soud v březnu 2019 a březnu 2020 určil, že stěžovateli bude z výtěžku (celkem 13 059 118,02 Kč) vydána částka celkem 237 809,47 Kč, tj. podíl 1,821 %. 5. Vedlejší účastnice se následně tzv. žalobou z lepšího práva proti stěžovateli domáhala zaplacení 214 878 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (částka měla představovat podíl 1,821 % z 11 800 000 Kč jako výtěžku ze zpeněžených nemovitostí). Obvodní soud pro Prahu 8 ("nalézací soud") uložil stěžovateli rozsudkem č. j. 29 C 356/2021-353 ze dne 19. 6. 2023 povinnost žalovanou částku s příslušenstvím zaplatit. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Soudy dospěly k následujícím závěrům: Kupní smlouva, na základě které vedlejší účastnice od akciové společnosti nabyla vlastnické právo k nemovitostem, byla platná, jelikož sjednaná kupní cena byla cenou obvyklou, přestože nebyla určena posudkem znalce. Skutečnost, že žaloba o vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty akciové společnosti byla zamítnuta (v době před vydáním průlomového rozhodnutí Nejvyššího soudu), nic nemění na tom, že vedlejší účastnice měla k výtěžku zpeněžení nemovitostí lepší právo než stěžovatel, jemuž byl výtěžek zpeněžení v konkursním řízení vyplacen. Stěžovatel proto měl povinnost vydat vzniklé bezdůvodné obohacení. 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. 7. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Soudy protiústavně (svévolně) hodnotily znalecký posudek vedlejší účastnice. Posudek, ze kterého vyplývá, že kupní cena nemovitostí byla obvyklá, je nepřezkoumatelný: není zřejmé, na základě jakých podkladů znalec cenu určil (stěžovatel rozporoval především výpočet kapitalizační míry a výši obnovovacích nákladů). Znalec vycházel jen ze "svých zkušeností a poznatků", nemovitosti nikdy neviděl, neznal nájemní smlouvy ani nájemníky. Výnosová hodnota nemovité věci musí vycházet z obvyklých cen nájmů v místě a času na základě porovnání vzorku podobných nemovitostí. Stěžovatel namítal rozpor provedeného znaleckého posudku s východisky judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, což soudy pominuly. Nelze ztotožňovat obvyklou cenu s tržní hodnotou. Zadruhé, stěžovatel namítá, že soudy protiústavně vycházely z principu zpětného působení změny judikatury (incidentní retrospektivy) ohledně výkladu § 196a obchodního zákoníku. V době uzavření kupní smlouvy byla judikatura Nejvyššího soudu stran otázky platnosti obdobných smluv ustálená. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ne v každém případě lze zpětně aplikovat změnu judikatury; vždy je třeba posuzovat, zda účastníci jednali v důvěře ve správnost dosavadní judikatury a zda použití nového závěru bude přiměřené [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 26/21 ze dne 31. 8. 2021 (U 14/107 SbNU 328)]. Zatřetí, stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice a akciová společnost sjednaly místo ceny tržní cenu v tísni, která nemůže být cenou obvyklou; kupní smlouva proto byla neplatná nejen podle § 196a obchodního zákoníku, nýbrž i podle § 39 "starého" občanského zákoníku. Byť měla akciová společnost v době uzavření smlouvy tržní ocenění od dvou znaleckých ústavů, sjednala kupní cenu o cca 3 miliony korun nižší. Stěžovatel odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. 27 ICdo 53/2020 ze dne 7. 4. 2021, ze kterého má vyplývat, že jednatel akciové společnosti jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře. Soudy na tuto námitku nereagovaly. Uzavření kupní smlouvy bylo zjevně nepoctivým právním jednáním a nelze mu proto poskytnout ochranu (ve smyslu § 6 a 8 o. z.). Spravedlivé by bylo, aby stěžovatel obdržel alespoň malou část přihlášené pohledávky. Bezdůvodnost obohacení nelze posuzovat formálně a mechanicky. Stěžovatel konečně namítá, že Nejvyšší soud protiústavně odmítl jeho dovolání jako nepřípustné: odkazy na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyly přiléhavé; odkazy stěžovatele na konkrétní judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud naopak nevypořádal. 8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. 9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti - stejně jako v předchozích fázích soudního sporu - především rozporuje hodnocení kupní ceny za nemovitosti jako ceny obvyklé. Civilní soudy ovšem srozumitelně vysvětlily, proč považovaly závěry znaleckého posudku společnosti TPA Horwath za přesvědčivé: Odkázaly na vysvětlení znalce ohledně užité kapitalizační míry a potřeby určité srážky z důvodu, že pronajímané budovy zůstávají po určitý čas po ukončení nájmu bez nájemce; přihlédly ke skutečnosti, že v samotném konkursním řízení byly sporné nemovitosti prodány za 11 800 000 Kč a konečně vzaly v úvahu i nepřesnosti tržního ocenění společností YBN Consult a společnosti NOVOTA (bod 23 napadeného rozsudku odvolacího soudu a bod 54 prvostupňového rozhodnutí). Ze závěru, že kupní cena představovala s ohledem na okolnosti případu cenu obvyklou, zároveň vyplývá, proč ji civilní soudy nepovažovaly za "cenu sjednanou v tísni", jak stěžovatel namítá. Takové hodnocení přiměřenosti výše kupní ceny nelze považovat za svévolné či nepřezkoumatelné; důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu do volného hodnocení důkazů ze strany civilních soudů proto dán není. 11. Civilní soudy se podle Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vypořádaly rovněž s otázkou temporálních účinků změny judikatury ve smyslu usnesení sp. zn. Pl. ÚS 26/21. Zohlednily obecný cíl § 196a odst. 3 obchodního zákoníku a skutečnost, že stěžovateli byla vyplacena (příslušná část) výtěžku zpeněžení nemovitostí v konkursním řízení spole