II.ÚS 1243/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1243/26 ze dne 14. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. Ž., t. č. ve vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Davidem Frankem, advokátem, sídlem Bartošova 1750/17, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 2 To 32/2026-290 ze dne 19. 2. 2026 a usnesení Okresního soudu v Přerově č. j. 1 T 12/2021-267 ze dne 8. 1. 2026, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Přerově ("okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že se vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který byl stěžovateli uložen rozsudkem okresního soudu č. j. 1 T 12/2021-176 ze dne 17. 10. 2022, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ("krajský soud") č. j. 55 To 274/2022-196 ze dne 20. 3. 2023, jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Potvrdil závěr okresního soudu, že jsou u stěžovatele dány důvody pro rozhodnutí o přímém výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ve věznici. Mimo jiné vyložil, že stěžovatel uprchnutím do ciziny zavinil, že okresní soud nemohl rozhodnout o povinnosti odsouzeného vykonat podmíněně odložený trest odnětí svobody v jednoroční lhůtě uvedené v § 83 trestního zákoníku. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vyložily podmínku "aniž na tom měl odsouzený vinu" podle § 83 odst. 4 trestního zákoníku fakticky automaticky jako "utekl = vina", aniž posoudily kauzální vztah mezi jeho pobytem v cizině a nemožností rozhodnout ve lhůtě jednoho roku po skončení zkušební doby. Zdůrazňuje, že rozhodnutí o přeměně podmíněného odsouzení bylo opřeno výlučně o jednání ve zkušební době, přičemž řízení o těchto jednáních byla pravomocně skončena již v roce 2023, a soud proto mohl rozhodnout i bez vyčkávání na jeho vydání ze zahraničí. Obecné soudy se podle něj touto námitkou ústavně konformním způsobem nevypořádaly a závěr o jeho "vině" vystavěly pouze na presumpci, že uprchnutí samo o sobě znamenalo nemožnost rozhodnout včas. 5. V návaznosti na to uvádí, že trestní řád umožňuje vedení řízení proti uprchlému včetně ustanovení obhájce, a odkazuje na jinou svou trestní věc vedenou u okresního soudu, v níž soud rozhodl bez vyčkávání jeho vydání ze zahraničí. Napadená rozhodnutí podle něj bez dostatečného odůvodnění zbavila stěžovatele zákonné ochrany plynoucí z fikce osvědčení, a tím nepřiměřeně zasáhla do jeho právní jistoty a osobní svobody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Posouzení splnění podmínek k nařízení výkonu trestu odnětí svobody je především věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu je namístě pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro rozhodnutí, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, nebylo odůvodněno nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2932/24 ze dne 22. 4. 2025). Žádné takové pochybení v projednávané věci Ústavní soud neshledal. 9. Ústavní stížnost obsahuje v zásadě jedinou námitku, která se týká skutečnosti, že obecné soudy podle názoru stěžovatele chybně aplikovaly ustanovení trestního zákoníku, podle kterého se v případě absence rozhodnutí soudu uplatní fikce osvědčení podmíněně odsouzeného, nicméně pouze pokud nevydání rozhodnutí soudu nebylo zaviněno samotným odsouzeným. Obecné soudy přitom vyšly z toho, že stěžovatel sám zapříčinil nevydání rozhodnutí soudu, jelikož nebyl v rozhodné době dosažitelný z důvodu pobytu v cizině. Stěžovatel tuto skutečnost nepopírá, namítá ale, že v takové situaci mohl soud rozhodnout v režimu řízení proti uprchlému. 10. Zaprvé, krajský soud v napadeném rozhodnutí přehledně popsal okolnosti pobytu stěžovatele v cizině a přesvědčivě vysvětlil, proč jsou tyto okolnosti přičitatelné stěžovateli ve smyslu pravidla uvedeného v předchozím bodě, tedy že nevydání rozhodnutí soudu v jednoroční lhůtě bylo zaviněno samotným stěžovatelem (bod 12 rozhodnutí krajského soudu). Na takovém hodnocení neshledává Ústavní soud nic neústavního (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3308/20 ze dne 23. 2. 2021). Zároveň z ústavních mezí nevybočuje ani závěr krajského soudu, podle kterého soud prvního stupně postupoval po vydání stěžovatele do České republiky bez jakýchkoli průtahů. 11. Zadruhé, na výše uvedeném nemění nic ani rozhodnutí soudu o podmíněném odsouzení v jiné věci stěžovatele, které bylo vedeno v režimu řízení proti uprchlému (stěžovatel odkazuje na usnesení okresního soudu sp. zn. 1 T 179/2020 ze dne 25. 7. 2024). Předně skutečnost, že soud takto v aktuální věci postupovat mohl, neznamená, že tak za daných okolností postupovat musel. Z časové posloupnosti relevantních okolností se podává, že v předchozí věci soud rozhodoval před tím, než byl stěžovatel v cizině zadržen, tedy mohl oprávněně vyházet z toho, že se v dohledné době nepodaří stěžovatele navrátit do České republiky. V aktuální věci naopak uplynula jednoroční lhůta stanovená pro rozhodnutí soudu v době, kdy již byl stěžovatel v cizině zadržen, tudíž soud mohl oprávněně očekávat, že se ho podaří v dohledné době vydat do České republiky. Za těchto okolností bylo i z hlediska zajištění práva odsouzeného na projednání v jeho přítomnosti zcela namístě vyčkat návratu stěžovatele do České republiky (srov. v tomto ohledu usnesení sp. zn. I. ÚS 4027/16 ze dne 3. 5. 2017). 12. Zatřetí, ostatně i ve věci, na kterou stěžovatel odkazuje, okresní soud rozhodoval právě z důvodu nedosažitelnosti pachatele s ohledem na jeho pobyt v cizině po jednoroční lhůtě (viz bod 14 usnesení krajského soudu č. j. 2 To 265/2024-291 ze dne 7. 1. 2025). 13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele. Samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl s velmi malým časovým odstupem, takže by toto rozhodnutí bylo bezpředmětné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu