II.ÚS 1253/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1253/21 ze dne 1. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavních stížnostech obchodní korporace multigate, a.s., sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2021, č. j. 2 As 334/2017-61, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 Af 32/2014-82, a rozhodnutí ministra financí ze dne 4. 7. 2014, č. j. MF-96823/2013/34-2901-RK, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 2 As 335/2017-62, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 Af 33/2014-76, a rozhodnutí ministra financí ze dne 30. 6. 2014, č. j. MF-82951/2013/34-2901-RK, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 As 236/2017-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 Af 60/2015-74, a rozhodnutí ministra financí ze dne 7. 10. 2015, č. j. MF-16823/2015/34/2901-RK a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2021, č. j. 5 As 186/2017-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 9 Af 46/2014-76, a rozhodnutí ministra financí ze dne 23. 5. 2014, č. j. MF-105628/2013/34-RK, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatelka několika ústavními stížnostmi původně vedenými pod sp. zn. II. ÚS 1253/21, sp. zn. II. ÚS 1389/21, sp. zn. IV. ÚS 1529/21 a sp. zn. I. ÚS 1694/21, napadla shora označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a ministra financí. V řízeních, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí ministra financí o rozkladech podaných proti rozhodnutím Ministerstva financí, kterými byla z moci úřední podle § 43 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, zrušena povolení k provozování loterií a jiných podobných her v konkrétních provozovnách v Brně (ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1253/21, II. ÚS 1389/21 a IV. ÚS 1529/21) a v Českých Budějovicích (ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 1694/21) pro jejich rozpor s obecně závaznými vyhláškami statutárního města Brna, resp. města České Budějovice. 3. Usnesením sp. zn. II. ÚS 1253/21 ze dne 7. 9. 2021 byly shora uvedené ústavní stížnosti spojené ke společnému řízení a nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1253/21. 4. Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích č. j. 2 As 334/2017-61, č. j. 2 As 335/2017-62 a č. j. 9 As 236/2017-68 dospěl mj. k závěru, že stěžovatelka část žalobní argumentace předestřela městskému soudu opožděně, a městský soud tudíž nebyl povinen se jí zabývat. Nejvyšší správní soud uzavřel, že některé právní názory městského soudu již neobstojí ve světle později přijatých závěrů rozsudku SDEU ze dne 3. 12. 2020, ve věci C-311/19, Bonver Win (dále jen "Bonver Win"), avšak neshledal důvod ke zrušení napadených rozsudků městského soudu, neboť "nemůže zároveň pominout skutečnost, že jde o názor vyslovený nad rámec přípustně (včasně) uplatněných žalobních bodů, který tak ve svém důsledku nepatří mezi nosné důvody zamítavého výroku napadeného rozsudku". Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelčina žalobní námitka týkající se nesouladu správních rozhodnutí se zákazem omezování volného pohybu služeb dle čl. 56 SFEU byla uplatněna před městským soudem opožděně. Dále dodal, že i v případě, že by pominul opožděnost uplatnění žalobního bodu, uplatnila stěžovatelka tento žalobní bod v kvalitě, která nedostačuje řádnému tvrzení (a prokázání) přeshraničního prvku. 5. V posledním z napadených rozsudků č. j. 5 As 186/2017-64 pak Nejvyšší správní soud neargumentoval ve shodné otázce opožděností uplatněného žalobního bodu, ale pouze tím, že žalobní bod byl uplatněn v kvalitě, která nedostačuje řádnému tvrzení a prokázání přeshraničního prvku. 6. Nejvyšší správní soud pak v kontextu shora uvedených závěrů ve všech napadených rozsudcích dovodil, že nebylo nutné pokládat předběžnou otázku k SDEU ani ze strany městského soudu, ani ze strany Nejvyššího správního soudu. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka tvrdí porušení shora označených ústavně zaručených práv tím, že se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou rozporu napadených rozhodnutí, resp. aplikovaných předpisů s čl. 56 SFEU z důvodu nepřípustnosti, resp. když akceptoval postup městského soudu, který označil daný žalobní bod stěžovatelčiných podání buď za opožděně uplatněný, nebo uplatněný v nedostatečné kvalitě, a tudíž se jím nezabýval. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení dostatečně a včas tvrdila existenci evropského prvku, má za to, že žalobní body byly dostatečně specifikovány již v žalobě a následně došlo z její strany pouze ke konkrétnější specifikaci v návaznosti na rozsudek SDEU ze dne 11. 6. 2015, ve věci C-98/14, Berlington Hungary a další (dále jen "Berlington Hungary"). 8. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že nevypořádal její tvrzení, popř. důkazy týkající se existence evropského prvku, které doplnila až v řízení o kasační stížnosti. 9. Stěžovatelka rekapituluje svá tvrzení a podání činěná v průběhu řízení před správními soudy a dovozuje, že šlo o tvrzení dostatečně konkrétní, resp. včasná, a to i pokud jde o tvrzený rozpor napadených rozhodnutí s volným pohybem služeb dle čl. 56 SFEU. 10. Má za to, že s ohledem na vývoj judikatury měly být její tvrzení a důkazy připuštěny i později, a to i v řízení před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelka požaduje, aby "koncentrační a dispozitivní zásady ve správním soudnictví byly vykládány tak, že po judikatorní změně v důsledku rozsudku Bonver Win lze dotvrdit argumentaci ohledně rozporu právní úpravy povolování loterií s evropským právem, a doložit k tomu důkazy". 11. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že nevyhověl její žádosti o položení předběžné otázky vůči SDEU, "jak pokud se týká existence evropského prvku, tak pokud se týká výkladu české legislativy, zda sleduje oprávněné cíle systematickým a koherentním způsobem". 12. V ústavních stížnostech směřujících proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 335/2017-62 a č. j. 9 As 236/2017-68, resp. jim předcházejícím rozhodnutím stěžovatelka navíc uvádí, že "skutečnost, že existence evropského prvku není v případě stěžovatel[ky] pouze hypotetická, jak se domnívá Nejvyšší správní soud, prokazují i čestná prohlášení jednotlivých zákazníků pocházejících z jiných členských států EU a provozních heren, kterých se rozhodnutí žalovaného týkalo, o tom, že herny byly navštěvovány i hráči z jiných členských států EU, konkrétně ze Slovenska a Rakouska" a přikládá k uvedeným dvěma ústavním stížnostem čestná prohlášení dvou bývalých provozních z heren (provozoven) v Brně ze dne 21. 5. 2021 a 27. 5. 2021 prohlašující, že v letech 2013 a 2014 (resp. 2013 až 2015) navštěvovaly konkrétní provozovnu (hernu) též klienti cizí státní příslušnosti se zemí EU. 13. Ve stejných dvou ústavních stížnostech pak stěžovatelka navíc uvádí, že "ačkoliv byla žaloba podána již poté, co byl rozsudek ve věci Berlington Hungary vydán, je třeba konstatovat, že jednak pokud jde o evropskou judikaturu, je přístup jednotlivých osob v členských státech k ní složitější, oproti běžné situaci (české judikatuře) a o evropské judikatuře neinformují ani média, a tedy je třeba k otázce včasnosti uplatnění podrobného žalobního bodu v této oblasti postupovat méně formálně" s tím, že je možno nové námitky doplnit kdykoli do doby rozhodnutí soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 15. Stěžovatelka tvrdí ve všech ústavních stížnostech spojených ke společnému řízení poru