II.ÚS 1253/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1253/22 ze dne 28. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Vágnera, Víta Koldinského a Zity Marinovové, všech zastoupených Mgr. Jitkou Havlénovou, advokátkou, se sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022 č. j. 27 Cdo 2288/2021-238, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2021 č. j. 14 Cmo 327/2019-175 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2019 č. j. 158 Cm 3/2018-77, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. dubna 2019 č. j. 158 Cm 3/2018-93, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 11. května 2022 navrhli stěžovatelé postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno stěžovatelům ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále jejich právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jako i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny. 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelům známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelů znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry. 3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli účastníky civilního nesporného řízení o jejich vyloučení z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací, které proti nim zahájil v postavení navrhovatele JUDr. Lukáš Holý, jakožto insolvenční správce dlužnice Story Publishing s.r.o., IČO: 034 41 059 (dále jen "dlužnice"). 4. Všichni stěžovatelé jsou společníky a zároveň bývalými jednateli dlužnice, která na jí provozovaných internetových stránkách uveřejnila v letech 2014 a 2015 (za doby jednatelství stěžovatelů) řadu článků, jimiž zasáhla do osobnostních práv pana K. R., L. Č. a jejich nezletilých dětí (dále též jen "poškození"). Dva ze stěžovatelů následně odvolali sami sebe a třetí stěžovatelku z funkcí jednatelů dlužnice a do budoucna nechali všechny tři jednatelské funkce neobsazeny. V soudním sporu zahájeném poškozenými se dlužnice proti uplatněným nárokům na relutární satisfakci v souhrnné výši 3 mil. Kč (750 tis. Kč na osobu) nijak nebránila a věc prohrála na základě rozsudku vydaného z důvodu fikce uznání Obvodním soudem pro Prahu 1, který nabyl právní moci v lednu 2017 a stal se tak způsobilým exekučním titulem vůči dlužnici. V exekuci zahájené poškozenými nebylo soudním exekutorem na vykonatelnou pohledávku vymoženo ničeho a v následném insolvenčním řízení dlužnice zahájeném v listopadu roku 2017 se jako věřitelé přihlásili všichni poškození, každý s pohledávkou ve výši přibližně 812 tis. Kč a soudní exekutor s pohledávkou ve výši přibližně 10 tis. Kč (tyto pohledávky byly v plné výši zjištěny). V insolvenčním řízení byl deklarován úpadek dlužnice a na její majetek prohlášen konkurs, v jehož průběhu vyšlo najevo, že dlužnice nevlastní žádný majetek. 5. Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně"), jakožto insolvenční soud dlužnice, napadeným usnesením za použití ustanovení § 63 odst. 1 a 2 ve spojení s § 64 zákona o obchodních korporacích rozhodl, že stěžovatelé nesmí po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o vyloučení vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní korporace nebo nesmí být osobou v obdobném postavení (výrok I.), povolil jednotlivým stěžovatelům zůstat členy statutárních orgánů v rozhodnutí určeného společenství vlastníků jednotek a nadace (výroky II. a III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VII.) a o odměně opatrovnice některých účastníků řízení (výrok VI.) Soud prvního stupně dospěl (stručně řečeno) k závěru, že výše popsané počínání stěžovatelů při výkonu jejich funkce, které je v napadeném rozhodnutí blíže rozvedeno, vedlo s přihlédnutím ke všem okolnostem k úpadku dlužnice. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolacího soud") k odvolání všech stěžovatelů v záhlaví označeným usnesením řízení ve vztahu k některým účastníkům zastavil (první výrok), některým účastníkům účast v řízení ukončil (druhý výrok), dále pak rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., IV., V., VI. a VII. potvrdil (třetí výrok), ve výrocích II. a III. je zrušil (čtvrtý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý a šestý výrok). Ve vztahu k některým účastníkům řízení odvolací soud zastavil, neboť během odvolacího řízení zanikly, některým účastníkům účast v řízení ukončil s přihlédnutím k jejich právní formě, neboť nejsou obchodními korporacemi. Z tohoto důvodu odvolací soud zrušil i dané výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně, jimiž bylo stěžovatelům povoleno setrvat ve funkcích statutárních orgánů právnických osob, které nejsou obchodními korporacemi. Meritorně odvolací soud co do diskvalifikace stěžovatelů z funkcí statutárních orgánů obchodních korporací rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, když se ztotožnil jak s jeho skutkovými závěry, tak s jeho právním posouzením. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné proto, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a ani nebylo přípustné podle § 237 o. s. ř. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práv, resp. proti napadenému usnesení dovolacího soudu jim zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). III. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti detailně popisují genezi a časovou osu celého případu a vysvětlují i souvislosti původního sporu mezi dlužnicí a poškozenými. Jde převážně o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. V argumentaci směřující vůči řízení, v němž již byla vydána napadená rozhodnutí, strukturují stěžovatelé své námitky dle jednotlivých stupňů řízení. Soudu prvního stupně vytýkají nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci (slovy stěžovatelů "zcela absurdní skutkové a právní závěry"). Odvolacímu soudu vytýkají totéž a k tomu dále procesní pochybení a nepřezkoumatelnost samotného rozhodnutí. Dovolacímu soudu vytýkají především opominutí (slovy stěžovatelů "ignorování") dovolací argumentace, když mají za to, že se dovolací soud vůbec nevypořádal s jimi předloženými právními otázkami, které prozatím neměly být v jeho judikatuře vyřešeny a které měly založit přípustnost jimi podaného dovolání. Dále považují stěžovatelé odvolacím soudem citovanou judikaturu na jejich věc za "absolutně neaplikovatelnou", neboť řeší problematiku velmi se odlišující od okolností jejich případu. Napadené usnesení dovolacího soudu dále označují za vnitřně rozporné, nelogické, netransparentní a nepřezkoumatelné. Tím, že dovolací soud neprovedl řádný přezkum napadeného usnesení odvolacího soudu, mělo dojít k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). V ústavní rovině se stěžovatelé vůči všem napadeným rozhodnutím odkazují na právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jako i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny. 8. Pokud by měl Ústavní soud stručně shrnout hmotněprávní obrannou argumentaci stěžovatelů, tak ta je postavena na tezích, že (i) pro věc není (natolik) relevantní, že se z jednatelských funkcí odvolali sami, (ii) k jejich odvolání došlo ještě předtím, než vůbec mohli reálně