II.ÚS 1254/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1254/25 ze dne 10. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Alexandrou Mára Paurovou, advokátkou, sídlem Starostrašnická 199/42, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. 5 Tdo 963/2024-1395, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 8 To 37/2024-1314, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 43 T 4/2023, shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, jehož se dopustil tak, že dne 22. 11. 2022 v Praze na pozemní komunikaci v osobním motorovém vozidle služby Bolt při dobržďování v cíli trasy zaútočil z levého zadního sedadla nožem na řidiče tohoto vozidla, poškozeného Petra K. (jedná se o pseudonym). Stěžovatel opakovaně bodl poškozeného do oblasti hlavy, krku a zad, poté mu nůž upadl na přední sedadlo spolujezdce, následně jej oba uchopili a začali spolu zápasit, přičemž stěžovatel nadále bodal poškozeného a snažil se mu zabránit v útěku. K uvedenému jednání došlo poté, co v době okolo 15.45 hodin v Praze stěžovatel požádal náhodného kolemjdoucího, aby mu za užití aplikace Bolt objednal jízdu na požadované místo. Tuto službu si nechal objednat již s počátečním úmyslem usmrtit řidiče a zmocnit se jeho vozidla. Stěžovatel následně vystoupil z vozidla a pohodil poškozeného na komunikaci, kde tento zemřel. Poté usedl do vozidla a odjel s ním na čerpací stanici pohonných hmot v Praze, kde chtěl vozidlo umýt od krve a případně doplnit pohonné hmoty, přičemž v 19.20 hodin ho zde zadržela policie. 3. Stěžovatel v hlavním líčení dne 16. 8. 2023 k tomuto skutku prohlásil vinu a soud toto prohlášení podle § 206c odst. 4 trestního řádu přijal. Dne 23. 11. 2023 byl obhajobou předložen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a psychologie, klinická psychologie, z něhož vyplývalo, že stěžovatel v době spáchání činu a i před jeho spácháním trpěl schizofrenií. Městský soud následně přistoupil k rozsáhlému dokazování ohledně příčetnosti stěžovatele, nicméně nedospěl k závěru, že by nebyly splněny podmínky pro přijetí prohlášení viny. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 17 a 1/2 roku, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento trest mu byl uložen za shora uvedený zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu, a za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, za něž byl stěžovatel odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 3 T 233/2022. Dále byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Městský soud zároveň podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu ve jmenovaném trestním příkaze Okresního soudu v Lounech, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli rovněž uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy tak, jak je specifikováno ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Hana K. (jedná se o pseudonym) odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená Dana K. (jedná se o pseudonym) odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku městského soudu podali odvolání stěžovatel a poškozené Dana K. a Hana K. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") částečně zrušil napadený rozsudek svým rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 8 To 37/2024, z podnětu odvolání poškozené Dany K. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy u této poškozené a ve výroku, kterým byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu vrchní soud rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu je stěžovatel povinen nahradit poškozené Daně K. nemajetkovou újmu částkou ve výši 800.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky od 18. 8. 2023 do zaplacení. Podle § 256 trestního řádu vrchní soud zamítl odvolání stěžovatele a poškozené Hany K. jako nedůvodná. 5. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že vrchní soud a Nejvyšší soud nepostupovaly v souladu se základními právy stěžovatele, jelikož nevzaly v potaz skutečnost, že městský soud revokoval přijetí prohlášení viny stěžovatele v hlavním líčení, neboť následně vyšly najevo skutečnosti zpochybňující příčetnost stěžovatele v době spáchání trestného činu. Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že usnesení o přijetí prohlášení viny zůstalo v platnosti. Stěžovatel se domnívá, že skutečnost, že se městský soud následně přiklonil k závěru, že stěžovatel příčetný byl, nic nemění na tom, že revokace prohlášení viny možná byla. Stěžovatel se domáhá přezkumu otázky příčetnosti, jíž se vrchní soud z důvodu prohlášení viny odmítl zabývat. Odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2789/23, kde se Ústavní soud vyjádřil tak, že zásada rychlosti, která je akcentována v případě prohlášení viny, nemůže nikdy převládnout nad zásadou materiální pravdy a obecné soudy nesmí rezignovat na povinnost objasnit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. To platí i pro situaci, ve které se zprvu určité skutečnosti jevily jako nepochybné, což bylo deklarováno usnesením soudu o tom, že přijímá učiněné prohlášení viny, avšak následné dokazování tyto skutečnosti zpochybnilo. 7. Stěžovatel podotýká, že k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv by došlo i bez shora popsaného procesního pochybení soudů. Zásah do jeho práva na obhajobu nastal v důsledku toho, že stěžovatel zcela legitimně a důvodně vycházel z procesního postupu jednoznačně deklarovaného městským soudem. Předpokládal, že se bude moci odvolat co do otázky validity znaleckého posudku obžaloby k otázce jeho příčetnosti v době spáchání žalovaného skutku. Naopak nepředpokládal, že nebude oprávněn podat odvolání do výroku o vině. Byl-li by stěžovatel poučen, že jeho odvolání do výroku o vině bude odmítnuto, nepoužil by důkaz odborným vyjádřením znalců Páva, Sirotkové a Závory, kterým zpochybňoval validitu posudku obžaloby v podaném odvolání, ale uplatnil by tento důkaz v rámci obnovy řízení. Předložením výše uvedeného odborného vyjádření do odvolacího řízení však stěžovatel tento důkaz fakticky diskvalifikoval pro účely obnovy řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 10. Zásadní námitka stěžovatele je založena na tvrzení, že jeho prohlášení viny nezůstalo v platnosti, neboť pot