II.ÚS 1258/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1258/25 ze dne 11. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky zahraniční osoby Skylark Holdco lnc., registrované pod č. 82-3444495, sídlem Unit 2C, N Main Street 632 N, 843 21 Logan, Utah, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Danielem Mackem, advokátem, sídlem Haštalská 1072/6, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2025 č. j. 20 Cdo 272/2025-120, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2024 č. j. 25 Co 219/2024-98 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. dubna 2024 č. j. 35 EXE 1803/2023-26, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Georgije Ramišviliho a Ksenii Ramisvili, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozhodl o návrhu bývalé manželky povinného (povinný i jeho bývalá manželka vystupují v řízení před Ústavním soudem jako vedlejší účastníci řízení) na částečné zastavení exekuce tak, že částečně zastavil exekuci v rozsahu jejího provádění na základě exekučního příkazu ze dne 16. 2. 2024 č. j. 167 EX 2123/23-49, vydaného pověřeným soudním exekutorem JUDr. Igorem Ivankem, Exekutorský úřad Praha 10 (dále jen "předmětná exekuce"). 3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka jako oprávněná odvolání. V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 130,40 Kč. 4. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti neoprávněnému částečnému zastavení předmětné exekuce. Namítá, že je-li manželka povinného podle zákona odpovědná za dluhy společně a nerozdílně, neoprávněné zastavení exekuce představuje zásah do jejích vlastnických práv. Stěžovatelka dále tvrdí, že jednáním soudního exekutora a soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, který zaručuje právo na soudní ochranu, neboť stěžovatelka neměla možnost se účinně bránit proti rozhodnutí, které zásadně ovlivnilo její právo na vymožení pohledávky, neboť o probíhajícím řízení o částečném zastavení exekučního řízení nevěděla do okamžiku obdržení usnesení obvodního soudu o částečném zastavení. Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 6 Úmluvy s tím, že "rozsudek" (správně v této věci usnesení) musí být vyhlášen veřejně. Stěžovatelka namítá, že předmětná rozhodnutí odporují zákonné úpravě exekučního řízení i zákonné úpravě odpovědnosti manželů za dluhy vzniklé za dobu trvání manželství obsažené v občanském zákoníku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 7. Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka brojí proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu, je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 22). IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 10. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. 11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20). 12. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dov