II.ÚS 126/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 126/25 ze dne 22. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Witasseka, zastoupeného Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem, sídlem Horní 1642/55a, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 149/2024-57 ze dne 11. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (správce daně) u stěžovatele evidoval nedoplatky na daňových povinnostech z let 1996 a 1997. Po vydání několika exekučních příkazů na vymožení nedoplatků povolil stěžovateli rozhodnutím ze dne 16. června 2008 úhradu nedoplatku ve splátkách. Stěžovatel poté prováděl dílčí úhrady na nedoplatek, a to v letech 2008 až 2019. Dne 21. srpna 2019 se u správce daně konalo jednání ve věci nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob, po němž stěžovatel požádal správce daně o vrácení přeplatku. Rozhodnutím ze dne 22. srpna 2019 správce daně vrátil stěžovateli přeplatek ve výši 100 000 Kč, který vznikl úhradami připsanými po uplynutí desetileté prekluzivní lhůty pro stanovení daně (od rozhodnutí správce daně ze dne 16. června 2008 odvozené). Podáním ze dne 20. září 2019 stěžovatel požádal o vrácení všech svých přeplatků na daních. Správce daně rozhodnutím ze dne 20. listopadu 2019 určil, že na osobním daňovém účtu stěžovatele žádné další přeplatky neeviduje. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. 3. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 36884/20/5200-10423-705893 ze dne 9. listopadu 2020 změnil rozhodnutí správce daně ve prospěch stěžovatele tak, že se stěžovateli vrací přeplatek na dani z příjmů fyzických osob v částce 460 000 Kč, vykázaný k 20. září 2019. Konstatoval, že v řízení o vrácení přeplatku není oprávněn přezkoumávat dřívější pravomocná rozhodnutí daňových orgánů, která by měla vliv na výši v minulosti vymáhaného daňového nedoplatku stěžovatele. Na rozdíl od správce daně však dospěl k závěru, že lhůta pro placení daně (nedoplatků na daňových povinnostech z let 1996 a 1997) uplynula už dne 31. prosince 2014, kdy uplynulo 6 let od posledního úkonu (od rozhodnutí správce daně ze dne 16. června 2008) přerušujícího (tzv.) promlčecí (přesněji prekluzivní - poznámka Ústavního soudu) lhůtu v souladu s § 70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Správce daně byl tedy povinen vrátit stěžovateli přeplatek vzniklý na základě dobrovolných plateb učiněných po 1. lednu 2015, a to v celkové výši 560 000 Kč. Vzhledem k tomu, že správce daně rozhodnutím ze dne 22. srpna 2019 stěžovateli již přiznal přeplatek 100 000 Kč, konečná výše přeplatku činila 460 000 Kč. 4. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 22 Af 1/2021-164 ze dne 14. června 2024 zamítl. Ztotožnil se zcela s vedlejším účastníkem v tom, že rozhodnutí o přeplatku na dani vychází z předcházejících relevantních pravomocných rozhodnutí finančních orgánů a neotvírá možnost přezkoumávat jednotlivé úkony za období od roku 1997 dosud. 5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že závěry vedlejšího účastníka ohledně stanovení výše vratitelného přeplatku na osobním daňovém účtu stěžovatele ve spojení s určením běhu lhůty pro placení daně jsou věcně správné a souladné s obsahem správního spisu a zákonem. Doplnil, že předmětem řízení není přezkum toho, zda evidence daně byla vedena řádně ve smyslu § 149 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Jakýkoliv další přezkum této otázky proto považoval za nadbytečný a potvrdil závěr vyslovený vedlejším účastníkem i krajským soudem, že v daném řízení nelze nahrazovat stěžovatelovu procesní pasivitu, trvající více než 20 let, kompletním přezkumem všech úkonů a rozhodnutí daňových orgánů v předcházejícím řízení. Podstata řešené věci se totiž týká daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob z let 1996 a 1997, na nichž byl po celou dobu lhůty pro placení daní evidován nedoplatek a správce daně tehdy učinil řadu úkonů, proti kterým však stěžovatel nebrojil, stejně tak jako nezpochybňoval vedení evidence daní a v dalších letech prováděl pravidelné platby na základě dohody se správcem daně. 6. Stěžovatel je toho názoru, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal dostatečně s jeho kasačními námitkami zejména, jde-li o nezákonnou evidenci záloh, jejíž správnost měla být soudy přezkoumána. Nejvyšší správní soud se také nezabýval z úřední povinnosti prekluzí (a tudíž nevykonatelností) jednotlivých položek výkazu nedoplatků stěžovatele a odmítl, stejně jako krajský soud, provést věcný přezkum správnosti výkazu nedoplatku exekučních příkazů. Výše přeplatku či nedoplatku přitom přímo souvisí se správcem daně nezákonně vymoženými zálohami. Nejvyšší správní soud se nevypořádal ani s námitkou vrácení plateb za penále, námitkou zjevně nezákonného zásahu do evidence daní ze dne 29. dubna 2021 v podobě odejmutí přeplatku ve výši 30 586,02 Kč a započtení s předpisem zálohy ke dni 1. dubna 1998 (šlo o úkon učiněný po prekluzi nedoplatku) či námitkou "znovunavedení nedoplatku". Stěžovatel nesouhlasí se závěrem daňových orgánů a správních soudů o své procesní pasivitě a poukazuje na skutečnost, že správce daně předložil velmi omezenou a účelově selektovanou část správního spisu. Nejvyšší správní soud jednostranně a neodůvodněně převzal závěr vedlejšího účastníka a krajského soudu, přičemž vycházel pouze z textu jejich rozhodnutí, nikoli z evidence daní. 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. 9. Podstatou projednávané věci je posouzení ústavnosti závěru správních orgánů a soudů, že v řízení o žádosti stěžovatele ze dne 20. září 2019 o vrácení všech přeplatků na jeho daních je předmětem posuzování pouze to, zda na osobním daňovém účtu stěžovatele byly evidovány platby provedené po uplynutí prekluzivní lhůty, nikoli však přezkum zákonnosti úkonů a rozhodnutí učiněných správcem daně zpětně od roku 1997. Z tohoto pohledu je rozhodné, že vedlejší účastník ve svém rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2020 uvedl, že lhůta pro placení daně (ohledně daňových povinností stěžovatele z let 1996 a 1997) uplynula dne 31. prosince 2014. Jelikož po tomto datu nebyly evidovány žádné splatné daňové povinnosti stěžovatele, byl správce daně povinen stěžovateli vrátit veškeré dobrovolné platby připsané od 1. ledna 2015 na jeho osobní daňový účet. To také správce daně učinil. Daňové orgány tedy postupovaly v souladu s § 160 odst. 1 daňového řádu, podle kterého daň nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně, která činí 6 let. 10. Stěžovatel má za to, že daňová evidence, z níž vedlejší účastník vycházel, není autentická a průkazná. Tvrdí, že soudy měly z úřední povinnosti přezkoumat výkaz nedoplatku a v něm obsažených položek záloh započtených před dvaceti lety, z nichž některé jsou podle stěžovatele prekludovány. Výslovně uvádí, že obsahem rozhodnutí ze dne 16. června 2008 jsou zálohy splatné v roce 1997 a 1998, které správce daně nesměl evidovat jako nedoplatky na dani, a totéž platí pro všechny položky penále, které byly prekludovány ke dni 31. prosince 2005. 11. Správnost evidence daní vedené správcem daně na osobním daňovém účtu stěžovatele však není předmětem přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka. Osobní daňový účet je pouhou evidencí skutečností vycházejících z daňových povinností daňových subjektů, které se vážou k určitému druhu daně. Tyto skutečnosti (stanovení daně, vznik, splnění, popřípadě jiný zánik daňových povinností a z toho vyplývající přeplatky, nedoplatky a případné převody) však stěžovatel v dotčeném období nijak nerozporoval. Je tedy ústavně souladný závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel nyní nem