II.ÚS 1271/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1271/23 ze dne 29. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. Petrem Skálou, advokátem, se sídlem Hvožďany 168, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023, č. j. 53 Co 403/2022-111, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. srpna 2022, č. j. 15 C 63/2022- 39, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 s tvrzením, že zasáhla do jejího práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na projednání věci za přítomnosti účastníků ve spojení s právem vyjádřit se ke všem důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 Listiny. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl (k návrhu podanému vedlejším účastníkem) napadeným rozsudkem ze dne 26.8.2022, č. j. 15 C 63/2022-39, že se rozvádí manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka (výrok I.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel s odkazem na § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ze zjištění, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozvod manželství, neboť dítě manželů je již zletilé a zaopatřené, přičemž manželství, které jinak trvalo 36 let, již delší dobu neplní svoji funkci. Podle obvodního soudu spolu manželé sice žijí ve společném bytě, avšak každý v jiné části a především spolu nijak nekomunikují. Tento stav měl dle zjištění soudu trvat od roku 2017, tj. po dobu 5-6 let. Manželství soud považoval za toliko formální svazek s tím, že není zájem společnosti ani účastníků na tom, aby manželství dále trvalo. Za příčinu rozvratu manželství považoval soud vzájemné odcizení z důvodu duševního onemocnění stěžovatelky, která se odmítá léčit. Dále soud konstatoval, že manžel měl vyvinout větší úsilí k řešení situace, než pouhé podání návrhu na omezení svéprávnosti stěžovatelky (a posléze návrhu na rozvod manželství). Soud zohlednil, že v manželství trvajícím 36 let manželé nemají jiného partnera, jsou ve věku před důchodem a stěžovatelka trpí duševními obtížemi. Rovněž zdůraznil, že k řízení o rozvod manželství zaujala stěžovatelka takový postoj, že se bezdůvodně odmítla dostavit k soudnímu jednání. Obvodní soud ji nemohl jako účastníka vyslechnout, stěžovatelka svá tvrzení nijak nedoložila. Odkázal na řízení vedené tamním soudem pod sp. zn. 16 C 94/2022 o vypořádání společného jmění manželů po dobu trvání manželství, v němž bude řešit rozdělení manželi nabytého majetku. Zdůraznil, že obavy stěžovatelky o ztrátu příjmů po rozvodu může vyřešit žádost o výživné rozvedené manželky dle § 760 a násl. občanského zákoníku. 3. Stěžovatelka napadla rozsudek obvodního soudu odvoláním, jemuž Městský soud v Praze nevyhověl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil dle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o.s.ř."). Podstatou odvolání byla skutečnost, že manželství bylo rozvedeno přes nesouhlas stěžovatelky, která nebyla slyšena před soudem, přičemž obvodní soud se ani nepokusil o odstranění příčin rozvratu manželství. Stěžovatelka také rozporovala existenci svého duševní onemocnění. Městský soud obvodnímu soudu vytkl, že rozhodl za situace, kdy stěžovatelka nebyla slyšena. Proto doplnil dokazování (vedle rozhodnutí ve věci omezení svéprávnosti) zejména o výslech stěžovatelky. Stěžovatelka odmítla duševní obtíže a uvedla obavu o svou budoucí ekonomickou situaci vzhledem ke svému důchodovému věku. Z provedení důkazu rozhodnutím ve věci omezení svéprávnosti soud zjistil, že stěžovatelce byla diagnostikována schizofrenie již v roce 2012, situace byla střídavě stabilizovaná, po vysazení medikace se obtíže vrátily. Vedlejší účastník doplnil, že jejich společná dcera již 10 let bydlí v bytě zvláštního určení a péči rodičů nepotřebuje. Setrval na vyjádření, že se manželka zdravotně neléčí, což vzájemné soužití komplikovalo do té míry, že je z jeho pohledu nemožné v něm pokračovat. Konstatoval, že ekonomické obtíže plynou z rozvodu pro oba manžele, situace se bude muset řešit prodejem společného majetku. V současném uspořádání však nechce žít. Na základě výše uvedeného městský soud shledal tzv. kvalifikovaný rozvrat manželství dle § 655 a násl. občanského zákoníku a § 755 a násl. občanského zákoníku a dospěl ke stejným právním závěrům jako obvodní soud. Tvrdostní klauzuli dle § 755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku neshledal s ohledem na skutečnost, že kvalifikovaný rozvrat manželství trvá již déle než tři roky. II. Ústavní stížnost a její doplnění 4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozsáhle rekapitulovala skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy. V řízení před obvodním soudem doručila stěžovatelka soudu podrobné vyjádření k návrhu manžela na rozvod manželství s tím, že s rozvodem manželství zásadně nesouhlasí a že nejsou splněny zákonné důvody pro rozvod manželství. Manželství stále plní svůj účel. Manželé stále žijí ve společné domácnosti, manželka se řádně stará o domácnost, úklid a vaření. O (ne)funkčnosti manželství trvajícího 37 let nelze usuzovat z toho, zda manželé stále vedou intimní život. Manželka se také podrobně vyjádřila k tomu, že byla prakticky po celé manželství v domácnosti a pečovala o dceru se zvláštními potřebami. Nyní je bez jakékoli pracovní praxe a v podstatě nezaměstnatelná. Poukazovala na to, že není psychicky nemocná, že toto nebylo žádným způsobem prokázáno. Rovněž městský soud diagnózu stěžovatelky nijak nedokazoval a bez dalšího vyšel z rozhodnutí ve věci řízení o omezení svéprávnosti stěžovatelky, přičemž se jednalo o zamítavý návrh. Při odvolacím řízení uvedla řádně důvody, aby manželství bylo zachováno. Oběma soudy neúplně zjištěný skutkový stav věci vedl k nesprávným skutkovým závěrům a právní závěry obsažené v obou rozsudcích jsou svévolné a v rozporu s principy spravedlnosti. Soudy nedostatečně odůvodnily svůj závěr o příčinách rozvratu manželství. Soud prvého stupně rozhodl o rozvodu manželství, aniž by byla stěžovatelka vyslechnuta. Obvodním soudem nebylo vůbec zjišťováno, zda by bylo provedení jejího výslechu spojeno s velkými obtížemi. K řádnému výslechu stěžovatelky měl přistoupit obvodní soud již během nalézacího řízení tak, aby dále stěžovatelka mohla být přítomna výslechu manžela a klást mu otázky a reagovat na jeho výpověď. Soudy se nezabývaly možnostmi, jak dosáhnout smíru mezi manželi, aby manželství bylo zachováno. Stěžovatelka po celou dobu soudního řízení uváděla, že má na zachování manželství zájem a že je ochotna se na problematických záležitostech s vedlejším účastníkem dohodnout. Uvedeným postupem bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soukromý a rodinný život, jakož i práva na spravedlivý proces. Zánik manželství přivodí stěžovatelce zvlášť závažnou újmu z hlediska jejích osobních i majetkových poměrů, bydlení, obstarávání prostředků prací, i její další možnosti podporovat postiženou dceru. Dále v rozvodu spatřuje závažnou újmu duševní (citovou), neb došlo k rozvodu manželství trvajícího 37 let, které existovalo mnoho let bezproblémově. Soudy se přiklonily pouze k výpovědi manžela a nikoli k výpovědi a skutečnostem uvedeným v písemných podáních stěžovatelky. Rovněž bylo nutné aplikovat tvrdostní klauzuli. Soudy se měly zabývat podrobnějším dokazováním ohledně toho, zda a jak dlouho spolu manželé nežijí, neboť rozhodný je toliko faktický stav. Stěžovatelka nezapříčinila rozvrat manželství tím, že by porušovala manželské povinnosti, zdravotní stav manželky mohl být nanejvýše objektivní (nezaviněnou) okolností, která mohla způsobit určité spory mezi manžely. Podmínka zvlášť závažné újmy, kterou rozvodem utrpí stěžovatelka, taktéž vyplynula z dokazování. Z důvodu uvedených vad dosahujících ústavní intenzity navrhla zrušení obou napadených rozhodnutí. 5. Stěžovatelka posléze učinila vlastnoručně sepsané doplnění, které lze stručně shrnout tak, že oba soudy ignorují veškerá písemná sdělení. Stěžovatelka vyjádřila pochybnost, zda se s jejími podáními vůbec seznámily. V soudním řízení spatřuje trestnou činnosti, probíhající soudní řízení o vypořádání společného jmění považuje za nepřípustné s ohledem na podanou ústavní stížnost a trestní oznámení. Setrvala na vyjádření, že k rozvratu manželství nedošlo a že netrpí duševním onemocněním. Odůvodnění napadených rozhodnutí o odcizení manželů vnímá jako urážlivé. Závěrem odkázala na ekonomické dopady rozvodu manželství a dovolává se, aby do sfér