II.ÚS 1272/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1272/25 ze dne 11. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2025 č. j. 13 To 16/2025-547, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 11. 2024 č. j. 8 T 68/2024-525 byl stěžovatel podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován jednak zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednak zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Uvedených činů se měl stěžovatel (zkráceně uvedeno) dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně od podzimu 2018 do 25. 11. 2023, na různých místech, kde spolu žili, dlouhodobě v různých cyklech a často pod vlivem drog pervitinu nebo marihuany zle nakládal se svojí partnerkou Janou C. (jedná se o pseudonym, dále jen "poškozená") se stupňující se intenzitou a četností jednotlivých fyzických a psychických útoků. 3. Okresní soud po projednání věci dospěl k závěru, že nebylo dostatečně prokázáno, že se stěžovatel dané trestné činnosti dopustil. Mimo jiné zdůraznil, že poškozená byla při hlavním líčení podrobně a opakovaně vyslechnuta a že vypovídala v podstatě shodně jako v přípravném řízení, přičemž působila věrohodně. Konstatoval rovněž, že přibraní znalci ve znaleckých posudcích výpověď poškozené ze svých hledisek podpořili a uvedli, že poškozená je věrohodná z obecného hlediska i v tomto konkrétním případě. Podotkl také, že o vině stěžovatele do značné míry svědčí i znalecké posudky ohledně jeho osobnostního profilu, který plně odpovídá roli násilníka, která je popsána v obžalobě. Přesto však podle okresního soudu provedené důkazy nebyly dostačující k uznání viny stěžovatele, neboť chyběly další důkazy podporující tvrzení poškozené. Poukázal na to, že ve svědeckých výpovědích je sice možno najít něco, co obžalobu podporuje, avšak nesvědčí to podle něj o tom, že poškozená byla opakovaně znásilňována a týrána. 4. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí okresního soudu v předmětné věci. Nejprve okresní soud rozsudkem ze dne 8. 8. 2024 sp. zn. 8 T 68/2024 uznal stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a současně ho týmž rozsudkem podle § 226 písm. a) trestního řádu zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován jednak zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jednak zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatel i příslušný státní zástupce (v neprospěch stěžovatele). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 24. 9. 2024 č. j. 13 To 239/2024-459 k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu v pořadí první rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to v jeho zprošťující části, a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc v rozsahu zrušení vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s konkrétními pokyny, jak má postupovat. Odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. 5. K odvolání příslušného státního zástupce krajský soud napadeným usnesením v pořadí druhý rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu. Podle § 262 trestního řádu současně nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že zprošťující výrok okresního soudu byl vynesen již dvakrát a dvakrát byl také zrušen krajským soudem. Se závěry krajského soudu nesouhlasí. Má za to, že vytýká-li krajský soud okresnímu soudu, že si "evidentně vytvořil na věc svůj názor", tak toto tvrzení plně platí na přístup krajského soudu, který prosazuje rozhodnutí ve věci podle své představy. Nalézací soud své zprošťující rozhodnutí vždy pečlivě odůvodnil, zatímco krajský soud "si hraje se slovíčky a vypichuje a akcentuje z jednotlivých důkazů pouze to, co má stěžovatele usvědčovat". Krajský soud se pouští na tenký led, když vytýká okresnímu soudu hodnocení provedených důkazů. Podle stěžovatele toto jeho přesvědčení jen podtrhuje a dokládá rozhodnutí krajského soudu, že věc bude projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Není podle něj pravdou, že se okresní soud opakovaně odmítl zabývat výhradami uplatněnými v podaných odvoláních, neboť okresní soud si ponechal svůj právní názor po zrušení prvního rozhodnutí jen jednou (ne opakovaně). Uplatnění § 262 trestního řádu je podle jeho mínění chybné. 7. Závěrem v ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že se ruší napadené usnesení krajského soudu a věc se mu vrací k dalšímu postupu, a současně, aby podle § 270 odst. 3 trestního řádu rozhodl, že věc bude krajským soudem projednána v jiném složení senátu. K tomu odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel vs. Česká republika, stížnost č. 44151/12. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy trestní řízení ještě není skončeno, neboť napadeným usnesením byl podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc okresnímu soudu vrácena. V dané fázi řízení je tedy ústavní stížnost stěžovatele směřující proti kasačnímu výroku napadeného rozhodnutí nepřípustná. 9. Jiná situace je u výroku napadeného usnesení, jímž bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Proti postupu podle § 262 trestního řádu dovodil Ústavní soud v minulosti opakovaně přípustnost ústavní stížnosti [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11 (N 19/64 SbNU 187), ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833), ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V uvedeném rozsahu se tedy Ústavní soud napadeným rozhodnutím zabýval věcně a přezkoumal, zda krajský soud jako soud odvolací vyložil svou kompetenci danou mu § 262 trestního řádu způsobem šetřícím v maximální možné míře ústavně zaručené právo stěžovatele na zákonného soudce. 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ohledně výroku napadeného usnesení, jímž bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a že stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stí