II.ÚS 1279/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1279/23 ze dne 21. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2023 sp. zn. 8 To 46/2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. února 2023 č. j. 25 T 26/2000-1430, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut stěžovatelův návrh na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, uloženého mu rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 11. 2001 sp. zn. 25 T 26/2000. V dané věci byl příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu vydán dne 6. 5. 2004 a evropský zatýkací rozkaz byl vydán dne 15. 7. 2009, přičemž promlčecí lhůta činila pět let. Orgány činné v trestním řízení však po stěžovateli pátraly a zjistily, že se nacházel v zahraničí, přičemž tato doba se do běhu promlčecí doby nezapočítala. V roce 2004 policejní orgány obdržely zprávu, že se stěžovatel nachází v Německu a má právě odlétat na Nový Zéland, kde byl později ztotožněn. V roce 2009 byl stěžovatel na Novém Zélandu zadržen s falešným cestovním pasem (vydaným na cizí jméno avšak s fotografií stěžovatele). Na tento cestovní pas jsou zaznamenány mnohé přílety a odlety, z čehož soud dovodil, že tento pas používal právě stěžovatel, jehož fotografie v pase byla (poznámka: osoba, jejíž jméno je v pase uvedeno, měla vystavený jiný cestovní pas). Z údajů o letech lze dovodit, že stěžovatel se na Novém Zélandu zdržoval delší dobu. Sám stěžovatel přiznal, že se v roce 2006 nacházel v Thajsku, přičemž nemohl použít svůj pas. Skutečnost, že stěžovatel pobýval relevantní dobu v zahraničí, nemohou vyvrátit ani jiné jím předložené důkazy. Jde zejména o údajně zasílané dopisy z České republiky, stejně jako dokumenty prokazující, že stěžovateli byla v České republice poskytována zdravotní péče. Jako nevěrohodné vyhodnotil soud stěžovatelem předložené fotografie ze setkání s přáteli v České republice, neboť jsou podle něj očividně "přefocené". 3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se s provedeným hodnocením důkazů, z nichž vyplývá, že stěžovatel pobýval významnou dobu v zahraničí. Městský soud nepřisvědčil stěžovateli, že by výkon trestu po více než dvaceti letech nebyl účelný. Stěžovatel se totiž jeho výkonu vyhýbal úmyslně a uvedená doba je způsobena pouze jeho chováním. Navíc nemohl výkon trestu zahájit dříve, neboť vykonával trest odnětí svobody na Novém Zélandu pro jinou trestnou činnost. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že soudy buď ignorovaly, nebo deformovaly důkazy, kterými se stěžovatel snažil prokázat svůj pobyt na území České republiky. Bez dostatečného odůvodnění dospěly soudy k závěru o nevěrohodnosti objektivních lékařských zpráv. Jejich argumenty, že lékař si na stěžovatele (po více než deseti letech) nevzpomněl a že "Odborná zdravotní pojišťovna" úhradu za uvedenou péči neregistruje, jsou podle stěžovatele nepřijatelné. Z předložených dokladů je totiž zřejmé, že stěžovatel byl veden u Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR a není tedy divu, že zcela jiná pojišťovna neregistruje úhradu za stěžovateli poskytnutou péči. Podle stěžovatele jde tedy o zjevný extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů. Další lékaři, podepsaní na dokumentech, nebyli soudem ani kontaktováni. V daném řízení, kde leží důkazní povinnost částečně na odsouzeném, není podle stěžovatele přípustné, aby soud jím předložené důkazy takto přehlížel. Podobně soudy přistoupily k dopisům, z nichž bylo patrné, že byly odesílány stěžovatelem z České republiky a potvrzovaly tak jeho výskyt na jejím území. I tento důkaz soudy hodnotily nelogicky a vnitřně rozporně, když na jednu stranu uvedly, že se stěžovatel měl vyskytovat na Novém Zélandu a na jiném místě zmínily jeho pobyt v Německu (odkud měl dopisy posílat). Stejně nelogicky jsou hodnoceny i listiny prokazující, že stěžovatel osobně v České republice hradil platby pojišťovně. Dále soud v rozporu s procesními pravidly hodnotil "pravost" předložených fotografií, zachycujících stěžovatele v České republice, neboť takové odborné hodnocení může provést pouze znalec. Soudy rovněž odmítly vyhovět důkazním návrhům stěžovatele, které mohly rozptýlit jejich případné pochybnosti. Přitom dostatečně nevysvětlily údajnou nadbytečnost těchto důkazů a předběžně je hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Stížnostní soud dokonce explicitně odmítl tuto zásadu aplikovat. Kromě předložených důkazů soudy deformovaly rovněž obsah spisu, zejména zcela nelogicky dovozovaly, že stěžovatel měl po celou dobu u sebe falešný pas, s kterým byl v roce 2009 zadržen. Takovým hodnocením důkazů postupovaly soudy v rozporu se závěry nálezu ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1511/18 a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 11 Tz 21/2020. Napadená rozhodnutí obsahují i další rozpory. Například soudy uvedly, že orgány činné v trestním řízení měly poznatky o stěžovatelově pobytu na Novém Zélandu, na což nelogicky reagovaly vydáním Evropského zatýkacího rozkazu. Takový postup nesplňuje podle stěžovatele podmínku efektivity. Žádné z uvedených pochybení nenapravil ani stížnostní soud, přestože ho na ně stěžovatel explicitně upozorňoval. 5. Konečně stěžovatel namítá, že trvání na výkonu trestu odnětí svobody je v jeho případě holou represí postrádající přínos pro společnost i odsouzeného. Od spáchání trestného jednání uplynulo přes dvacet let, čímž se smysl výkonu trestu stává bezvýznamný. Navíc stěžovatel vykonal srovnatelný trest odnětí svobody v zahraničí, v jehož průběhu byla prokázána stěžovatelova náprava. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Žádnou takovou vadu Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Ačkoliv se stěžovatel pokouší své námitky "zarámovat" jako odlišný právní názor, fakticky se domáhá z větší části přehodnocení provedených důkazů Ústavním soudem jako další soudní instancí. To však není role Ústavního soudu. 9. V první řadě je třeba konstatovat, že soudy zaměřily dokazování v souladu s předmětem řízení o návrhu na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu toliko na