II.ÚS 1279/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1279/25 ze dne 26. 8. 2025 Přesvědčivé odůvodnění výše zadostiučinění za nesprávný úřední postup   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Pavla Gregůrka, b) Mileny Gregůrkové, c) Ing. Tadeáše Gregůrka, d) Kamily Gregůrkové, zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Sadová 7250, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3905/2023-492 ze dne 26. února 2025, proti části výroku I., týkající se částky 28 516 Kč s příslušenstvím, a výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 146/2023-392 ze dne 27. června 2023, ve znění opravného usnesení č. j. 19 Co 146/2023-408 ze dne 31. srpna 2023, a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 20 C 167/2017-342 ze dne 2. března 2023*), spojené s návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) a § 236 až § 243g občanského soudního řádu, a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: __________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2025 I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3905/2023-492 ze dne 26. února 2025, částí výroku I., týkající se částky 28 516 Kč s příslušenstvím, a výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 146/2023-392 ze dne 27. června 2023, ve znění opravného usnesení č. j. 19 Co 146/2023-408 ze dne 31. srpna 2023, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedená rozhodnutí v odpovídajícím rozsahu ruší.*) II. Ve zbývající části se ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítají. __________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2025 Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní soud v této věci řešil, zda je přiznané zadostiučinění ve výši 144 000 Kč pro každého ze stěžovatelů za více než 15 let dlouhé vyvlastňovací a více než 7 let dlouhé kompenzační řízení (tedy celkem přes 22 let procesu) v souladu s podstatou jejich základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 2. V listopadu 2016 se stěžovatelé domáhali žalobou proti státu (vedlejší účastnici) u Obvodního soudu pro Prahu 1 ("nalézací soud") zaplacení 392 074 Kč s příslušenstvím pro každého z nich [stěžovatel c) je právní nástupce zemřelého původního žalobce]. Uvedená částka měla představovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhá řízení vedená před orgány moci výkonné a soudní o vyvlastnění deseti pozemků stěžovatelů v Kvítkovicích u Otrokovic z důvodu výstavby silnice. 3. V lednu 2017 každý z původních žalobců obdržel od státu odškodnění 99 000 Kč; řízení proto bylo v odpovídající části zastaveno. Základ sporu byl postaven najisto a následné soudní řízení bylo vedeno jen ve vztahu k výši odškodnění; předmětem žaloby byla dále náhrada ve výši 293 074 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé v průběhu nalézacího řízení tvrdili, že kompenzační řízení vedené u nalézacího soudu je nepřiměřeně dlouhé, což se musí projevit ve výši zadostiučinění. 4. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil státu povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů 73 516 Kč s příslušenstvím (výrok I.); ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a dospěl k následujícím závěrům: Vyvlastňovací řízení, od nichž stěžovatelé odvíjí své nároky, je třeba považovat za dva samostatné celky [řízení byla zahájena samostatnými návrhy Ředitelství silnic a dálnic ("ŘSD")]; nenavazovala na sebe ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4815/2015 ze dne 18. 5. 2016 (bod 33). První vyvlastňovací řízení trvající od dubna 2000 do září 2002 nepřiměřeně dlouhé nebylo. Stěžovatelům lze přisvědčit v tom, že toto řízení nebylo nikdy formálně skončeno, neboť odvolací správní orgán zrušil prvostupňové rozhodnutí, aniž by věc vrátil k dalšímu řízení, které by bylo ukončeno konkrétním rozhodnutím. Pro účely odškodnění jde o to, do kterého okamžiku byli poškození v nejistotě ohledně výsledku řízení. Za konec prvního vyvlastňovacího řízení je třeba považovat okamžik zahájení druhého, kdy muselo být jeho účastníkům zřejmé, že první řízení skončilo. Jelikož stěžovatelé nenamítali nepřiměřenou délku prvního vyvlastňovacího řízení, žaloba nebyla v tomto rozsahu důvodná (bod 34 rozsudku). Druhé vyvlastňovací řízení zahájené návrhem ŘSD v září 2002 v rozhodné době trvalo od března 2003 (kdy se stěžovatelé o zahájení řízení dozvěděli) do dubna 2017 (právní moc konečného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Celková délka druhého řízení 14 let a 30 dnů je zjevně nepřiměřená. Při stanovení výše finanční kompenzace za průtahy lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč za rok podle ustálené judikatury, neboť délka řízení není extrémní. Celková výše základní částky nebyla odvozena od celkové délky řízení, ale jen z délky 13 let a 38 dnů, neboť stěžovatelé v žalobě časově vymezili odškodnění pouze do dubna 2016; u každého ze stěžovatelů šlo o 181 596 Kč. Základní částku bylo třeba modifikovat na základě kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, tedy snížit pro složitost věci o 20 %, snížit z důvodu sdílené újmy o 5 %, a naopak navýšit pro význam řízení pro poškozené o 20 %. Na výši kompenzace nemá vliv délka soudního kompenzačního řízení, neboť stěžovatelé opakovaně navrhli jeho přerušení (klid řízení); ve výsledku jde o snížení o 5 %. Základní částka po snížení o 5 % činila 172 516 Kč; s ohledem na plnění 99 000 Kč byla žaloba důvodná v rozsahu 73 516 Kč (body 38-42 rozsudku). 5. Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku I. změnil tak, že je v rozsahu povinnosti zaplatit 45 000 Kč s příslušenstvím potvrdil a žalobu o zaplacení dalších 28 516 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Výrok II. odvolací soud potvrdil v upřesněném znění, tj. že se žaloba v rozsahu 219 558 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II.) a uložil státu povinnost nahradit každému stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 829,90 Kč (výrok III.). Důvody rozhodnutí odvolacího soudu lze shrnout následovně: Odvolací soud stejně jako soud nalézací dospěl k závěru, že šlo o dvě posuzovaná samostatná vyvlastňovací řízení; shledal však nesprávný závěr nalézacího soudu, že za okamžik skončení prvního řízení je nutné považovat okamžik zahájení řízení druhého. Podle odvolacího soudu bylo první řízení ukončeno rozhodnutím Okresního úřadu Zlín ze dne 9. 11. 2001, č. j. RR-880/2001/V, kterým úřad postupoval podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, a zrušil rozhodnutí příslušného městského úřadu z května 2000. Jde o způsob rozhodnutí předpokládaný tehdy účinným správním řádem a zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (bez vrácení věci) má účinky zastavení řízení. Z odůvodnění rozhodnutí okresního úřadu je zřejmé, že se jím řízení končí pro jeho zásadní vady spočívající v neúplném okruhu účastníků; okresní úřad výslovně předpokládal nový návrh ze strany ŘSD (bod 8 rozsudku). Pro účely odškodnění prvního řízení je rozhodná celková délka od dubna 2000 (doručení oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení dvěma původním žalobcům) do listopadu 2001, kdy byl spis vrácen městskému úřadu, tedy doba 1 rok a 7 měsíců. Podle odvolacího soudu první řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé; vycházel z kritéria složitosti věci (zvýšená složitost skutková plynoucí z řešení otázky vlastnictví pozemků a související otázky okruhu účastníků), z kritéria počtu instancí (dva stupně správní soustavy a jeden stupeň soudní soustavy), kritéria postupu státních orgánů (postup bez průtahů), kritéria jednání poškozených (bez vlivu na délku řízení) a kritéria významu předmětu řízení pro poškozené (standardní) [bod 9 rozsudku]. Odvolací soud souhlasil se závěrem nalézacího soudu, že druhé vyvlastňovací řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo-li od března 2003 (doručení oznámení o zahájení řízení) do dubna 2017 (právní moc rozhodnutí Nejvyššího soudu), tj. 14 let a 30 dnů. Pro účely určení výše zadostiučinění je rozhodná doba vymezená v žalobě - do dubna 2016, tj. 13 let a 39 dnů (bod 10 rozsudku). Na rozdíl od nalézacího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že přesahuje-li délka řízení 14 let, není adekvátní základní částka 15 000 Kč, ale 17 000 Kč za rok, tj. celkem 2