II.ÚS 1283/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1283/25 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martin Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Š., zastoupené Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou, sídlem Zborovská 49, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2025 č. j. 69 Co 206/2024-424 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 4. 2024 č. j. 60 P 13/2023-265, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a 1) V. Š. a nezletilého 2) V. J. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi soudy porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelkou napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte stěžovatelky a o určení výživného pro něj. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 4. 2024 č. j. 60 P 13/2023-265 svěřil nezletilého do střídavé péče rodičů a stanovil režim, v jakém bude probíhat, přičemž místem předání a převzetí nezletilého určil bydliště stěžovatelky (výrok I.), stěžovatelce stanovil povinnost platit na výživu nezletilého měsíčně částku 1 500 Kč k rukám otce (nyní v pozici vedlejšího účastníka) (výrok II.), otci stanovil povinnost platit na výživu nezletilého měsíčně částku 6 000 Kč k rukám stěžovatelky (výrok III.), rozhodl o dlužném výživném (výrok IV.) a nákladech řízení (výrok V.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2025 č. j. 69 Co 206/2024-424 výrok I. o střídavé péči změnil ohledně místa předání a převzetí tak, že tímto místem je bydliště toho z rodičů, jehož péče o nezletilého končí, jinak tento výrok i výroky II. a III. povrdil (výrok I.). Výrok IV. o dlužném výživném a výrok V. o nákladech řízení odvolací soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.) II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka po celou dobu řízení tvrdila, že otec nezletilého je uživatelem návykových látek, pod jejichž vlivem se chová agresivně a vulgárně. K tomu navrhovala provedení řady důkazů. Podle jejího názoru proto není schopen se o nezletilého v rozsahu týdenní péče postarat. Soudy však tento fakt bagatelizovaly a nedostatečně vyhodnotily kontext celé situace. Podle názoru stěžovatelky se měly otce dotázat, proč se takto chová, a apelovat na něj, aby své chování upravil. 4. Odvolací soud navíc provedl velmi rozsáhlé vlastní dokazování nad rámec jeho přezkumné role, které však následně nedostatečně zhodnotil. Další přezkum jeho závěrů však již není možný. Podle českého právního řádu přitom má účastník řízení právo na řádný opravný prostředek, což zahrnuje i právo na přezkum rozhodnutí v odvolacím řízení. Řadu stěžovatelkou navržených důkazů navíc obecné soudy opomněly provést. Jedná se zejména o důkazy týkající se chování otce a jeho užívání návykových látek. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým zrušil výroky IV. a V. rozsudku obvodního soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, se jedná o nepřípustný návrh, neboť v této části nejde o rozhodnutí konečné. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 6. Ústavní soud posoudil obsah přípustné části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů ohledně vhodnosti svěřit jejího nezletilého syna do střídavé péče rodičů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud přitom vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. 8. Ústavnímu soudu ašak ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena městským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. 9. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti individuálního případu vždy zkoumá (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21 a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09). 10. V napadených rozhodnutích soudy dostatečně objasnily, proč je ve vztahu k nezletilému nyní žádoucí nařídit střídavou péči rodičů. Z lékařských zpráv soudy zjistily, že nezletilý je zdráv, prospívá, lékařskou péči mu zajišťují řádně oba rodiče. Sociální šetření orgánu sociálně právní ochrany dětí ověřilo, že u obou rodičů má odpovídající bytové zázemí. Jako dobré vyhodnotila výchovné schopnosti obou rodičů i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace klinická a forenzní psychologie, psychologie rodiny a dítěte PhDr. Ludmila Houdková, Ph.D. Otec nepopírá, že v minulosti požíval návykové látky. Z aktuálního stanoviska orgánu sociálně právní ochrany dětí jednoznačně vyplynulo, že po dobu delší než rok nezaznamenal na straně otce žádné poznatky o jeho případném excesu či selhávání ve smyslu požívání návykových látek či selhávání otcovy péče o nezletilého. Otec sám příležitostné užití zakázaných látek v minulosti nebagatelizuje a dobrovolně přistoupil na testovací proceduru v Centru AMLA, z. ú. Nevhodnost požívání návykových látek obecné soudy výslovně konstatovaly (konstatování se přitom vztahovalo na bližší či vzdálenější minulost obou z rodičů), nicméně zhodnotily jejich výchovné kompetence i s jejich lidskými chybami. Aniž by kteroukoli z nich jakkoli zlehčovaly, z provedeného dokazování jednoznačně dovodily, že oba rodiče mají schopnosti a možnosti zajistit nezletilému zdravý vývoj jeho fyzických, zdravotních, vzdělávacích, emocionálních a dalších potřeb. Další dokazování navržené stěžovatelkou vztahující se ke zjištěné drogové minulosti otce obecné soudy zamítly pro nadbytečnost, nejedná se tedy o opomenuté důkazy. 11. Co se týče namítaného porušení dvojinstančnosti řízení, je na místě zdůraznit, že v ústavní rovině právo na dvojinstančnost řízení zakotveno není, s výjimkou některých trestněprávních věcí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Obecně platí, že limity procesního postupu odvolacího soudu, s jejichž překročením může být spojeno porušení zásady dvojinstančnosti řízení a potažmo práva na spravedlivý proces, jsou dány příslušnými