II.ÚS 1287/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1287/24 ze dne 10. 7. 2024 Rozhodování v řízení o přípustnosti vydání osoby do cizího státu k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele B. B. R. B. F. S., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2024 č. j. 14 To 33/2024-626 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2024 č. j. Nt 408/2023-586, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2024 č. j. 14 To 33/2024-626 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2024 č. j. 14 To 33/2024-626 se ruší. III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv na soudní ochranu a zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. Nt 408/2023 se podává, že Soud první instance v Tunisu rozsudkem ze dne 18. 5. 2021 uznal stěžovatele, tuniského občana, v jeho nepřítomnosti vinným za drogovou trestnou činnost, které se měl dopustit v roce 2019, a odsoudil jej za to k trestu odnětí svobody na doživotí. V roce 2023 byl stěžovatel zadržen v České republice na základě tuniského zatýkacího rozkazu a byl vzat do předběžné vazby. Tuniská strana poté požádala o vydání stěžovatele k výkonu trestu. 3. Městský soud napadeným usnesením rozhodl, že vydání stěžovatele je přípustné. S ohledem na uplatněné námitky zejména shledal, že stěžovatel nebude při výkonu trestu podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Městský soud kvůli odsouzení stěžovatele v jeho nepřítomnosti a indikace o zhoršujícím se stavu lidských práv v Tunisku požádal tuniskou stranu o doplnění diplomatických záruk, které poté shledal dostatečnými pro znění tuniských zákonů a umožnění monitoringu zacházení se stěžovatelem. Rozhodné rovněž bylo, že stěžovatel nijak nedoložil, že je politickým oponentem, vůči kterým v Tunisku může směřovat porušování lidských práv. Stěžovatel dále mimo jiné odkazoval na to, že jeho bratr byl odsouzen v témže trestním řízení, avšak německá strana jej do Tuniska nevydala. Městský soud však návrh na doplnění dokazování rozhodnutím německé strany zamítl pro nadbytečnost. 4. Právní zástupce stěžovatele podal proti napadenému usnesení městského soudu v den jeho vyhlášení (dne 23. 1. 2024) blanketní stížnost s tím, že ji doplní po doručení písemného vyhotovení téhož rozhodnutí. Dne 6. 2. 2024 bylo právnímu zástupci doručeno písemné vyhotovení napadeného usnesení městského soudu. Dne 8. 2. 2024 stěžovatel městskému soudu zaslal odůvodnění stížnosti. Městský soud dne 29. 2. 2024 předložil spis k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), aniž však do spisu zahrnul doručené odůvodnění stížnosti. 5. Vrchní soud poté napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. Uvedl, že blanketní stížnost zůstala neodůvodněná, avšak přesto napadené usnesení městského soudu přezkoumal i s ohledem na dosavadní námitky stěžovatele. Shledal, že se městský soud se všemi námitkami stěžovatele řádně vypořádal, zejména že stěžovatel neuvedl konkrétní informace k jeho tvrzení, že byl křivě obviněn, že se městský soud konkrétně zabýval dostatečností poskytnutých diplomatických záruk a že z ničeho nevyplývá, že vedení trestního řízení proti stěžovateli v Tunisku bylo politicky motivované. Rovněž shledal nadbytečným návrh na doplnění dokazování vyžádáním německého rozhodnutí o nepřípustnosti vydání bratra stěžovatele do Tuniska v téže trestní věci. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že městský soud nesprávně zhodnotil záruky a ujištění poskytnuté tuniskou stranou; stěžovatel konzistentně popsal vady tamějšího trestního řízení, v němž byl v nepřítomnosti odsouzen na doživotí, především že bude souzen pro jiné zločiny, a že mu proto hrozí trest smrti. Stěžovatel přitom nabízel zásadní důkaz o stavu lidských práv v Tunisku, a to rozhodnutí německé strany ve věci vydání svého bratra; německý prokurátor žádost o vydání ani nepředložil tamnímu soudu. Sám stěžovatel však toto rozhodnutí nemůže obstarat, protože se netýká jeho samotného. Tunisko je zemí, kde nyní erodují záruky právního státu a kde pod tlakem mezinárodní migrace zesiluje represe v trestním řízení. Samotný fakt, že stěžovatel byl odsouzen v nepřítomnosti na doživotí a toliko na základě svědectví spoluobviněného učiněného po delší době ve vazbě naznačuje, že záruky spravedlivého procesu v Tunisku vnímají jinak. 7. Stěžovatel odkazuje na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky ze dne 4. 9. 2014 ve věci Trabelsi proti Belgii, č. 140/10 a ze dne 7. 9. 2023 ve věci Compaoré proti Francii, č. 37726/21), podle které je třeba podrobně přezkoumat diplomatické záruky poskytnuté dožadujícím státem. Tím spíše, jde-li o hrozící vydání k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí. Tuniská strana neposkytla konkrétní ujištění, že stěžovatel nebude ušetřen neodvolatelného trestu. Konečně stěžovatel upozorňuje na procesní chybu v nynějším řízení, neboť navzdory tvrzení vrchního soudu stěžovatel včas zaslal doplnění blanketní stížnosti. Vrchní soud sice přezkoumal rozhodnutí městského soudu jako celek, avšak s některými stížnostními námitkami se proto nevypořádal. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil přípis, v němž městský soud uznává, že odůvodnění stížnosti nebylo dříve založeno do spisu pro administrativní pochybení téhož soudu. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení o ústavní stížnosti. 9. Vrchní soud ve vyjádření uvedl, že mnohé námitky stěžovatele byly uplatněny již v průběhu řízení. Vrchní soud usnesení městského soudu přezkoumal v celém rozsahu. Avšak v situaci, kdy městský soud vrchnímu soudu odůvodnění stížnosti nepostoupil, nemohl se logicky s tam obsaženými konkrétními námitkami stěžovatele vypořádat. Vrchní soud dodává, že je běžné, že stížnost není dodatečně odůvodněna, a proto stěžovatele k odůvodnění stížnosti v nynější věci neurgoval. 10. Městský soud ve vyjádření zdůraznil, že si k rozhodnutí vyžádal všechny potřebné materiály, včetně doplnění diplomatických záruk. Je pravdou, že stěžovatel stížnost řádně a včas odůvodnil, ale spis byl předložen vrchnímu soudu bez odůvodnění stížnosti. Přesto městský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. 11. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ve vyjádření uvedla, že soudy měly při rozhodování o vydání k dispozici všechny potřebné podklady. Není zřejmé, jak by mělo německé rozhodnutí ve věci bratra stěžovatele být pro nynější věc relevantní. Stěžovatel se ostatně ani nepokusil zajistit si překlad listiny do českého jazyka. Vrchní státní zastupitelství se k zaslané ústavní stížnosti nevyjádřilo. 12. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti; v replice však toliko uvedl, že vzhledem k obsahu doručených vyjádření lze odkázat na obsah ústavní stížnosti. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí. Poté, co se seznámil s vyžádaným spisem a doručenými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. Vrchní soud totiž v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu rozhodl o stížnosti stěžovatele, aniž v důsledku admi