II.ÚS 1292/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1292/21 ze dne 7. 9. 2021 N 162/108 SbNU 34 Bezdůvodné obohacení zranitelné osoby ve světle práva na spravedlivý proces   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného opatrovnicí M. M., právně zastoupeného JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 28/559, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 43 C 63/2020-56 ze dne 18. 2. 2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 43 C 63/2020-56 ze dne 18. 2. 2021 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. V listopadu 2018 uzavřel stěžovatel s právním předchůdcem žalobkyně IFIS investiční fond, a. s., smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které mu byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 4 000 Kč. Ty žalobkyni nevrátil. 2. V době uzavření smlouvy byl stěžovatel stižen duševní poruchou trvalého rázu, kvůli níž byl následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 3095/2017-84 ze dne 8. 1. 2019 omezen ve svéprávnosti. Podle tohoto rozsudku stěžovatel mimo jiné není způsobilý nakládat s finanční částkou přesahující 500 Kč týdně a majetkem, jehož hodnota přesahuje částku 500 Kč, a uzavírat smlouvy, jimiž by se zavazoval k opakovanému či trvajícímu plnění, placení úroků či smluvní pokuty. Žalobkyně uznala, že smlouva o spotřebitelském úvěru je v důsledku duševní poruchy stěžovatele neplatná, a žalobou se proto domáhala zaplacení částky 4 000 Kč (bez příslušenství) z titulu bezdůvodného obohacení. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Dotčenou smlouvu o spotřebitelském úvěru posoudil jako absolutně neplatnou, protože stěžovatel nebyl pro svou duševní poruchu způsobilý tuto smlouvu uzavřít. Částka 4 000 Kč byla tedy stěžovateli poskytnuta bez právního důvodu, čímž došlo k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. V tomto směru není podle obvodního soudu rozhodující, zda byl stěžovatel způsobilý k právnímu jednání, neboť "bezdůvodné obohacení je objektivně nastalý stav, který vznikl zasláním předmětné částky žalovanému na bankovní účet, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána na zaviněné či protiprávní jednání na straně obohaceného". Neobstojí proto stěžovatelova námitka, že žalobkyně vydala finanční prostředky nezodpovědně, což by mělo jít k její tíži. Rovněž podle obvodního soudu neobstojí námitka, že předmětná částka měla být následně předána jiným osobám, které zneužily duševní poruchy stěžovatele. Bezdůvodné obohacení totiž vzniklo mezi stěžovatelem a žalobkyní, nikoli mezi žalobkyní a třetí osobou, které měl stěžovatel bez právního důvodu finanční prostředky předat. "[S] ohledem na způsob poskytnutí úvěru" dále na rozhodnutí obvodního soudu neměly vliv závěry Nejvyššího soudu z rozsudku sp. zn. 28 Cdo 527/2020 ze dne 10. 7. 2020, na nějž stěžovatel poukazoval. Osobní situaci stěžovatele obvodní soud zohlednil tak, že stanovil delší lhůtu k plnění (3 měsíce od právní moci rozsudku) a nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. II. Argumentace účastníků 4. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že dle napadeného rozsudku nese plnou právní odpovědnost za převzetí plnění, ačkoli byl v rozhodné době podle znaleckého posudku duševně nezpůsobilý k právnímu jednání. V rozporu s rozhodnutím o omezení svéprávnosti se tedy předpokládá, že chápal důsledky přijetí plnění, i když ve skutečnosti je nebyl schopen posoudit. Obvodní soud se dále nezabýval stěžovatelovými námitkami o porušení dobrých mravů, o zneužití práva ze strany právního předchůdce žalobkyně při uzavírání spotřebitelské smlouvy a o neobjednaném plnění. Stěžovatel tvrdí, že byl při uzavírání spotřebitelských smluv zneužíván třetími osobami. Smlouva o spotřebitelském úvěru dále neměla být se stěžovatelem vzhledem k jeho omezené svéprávnosti nikdy uzavřena. Právní předchůdce žalobkyně podniká v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů a bez řádného prověření osoby stěžovatele a bez osobního jednání (tj. prostřednictvím webových stránek) mu poskytl plnění, ačkoli již při krátkém rozhovoru je indispozice stěžovatele patrná. Právní předchůdce žalobkyně neuplatnil nezbytnou obezřetnost při podnikatelské činnosti, a proto by měl nést veškerá rizika, která s jeho podnikatelskými aktivitami souvisí. Za těchto okolností nelze přenášet odpovědnost z neplatné spotřebitelské smlouvy na stěžovatele, byť z titulu bezdůvodného obohacení. 6. Stěžovatel uvádí, že v letech 2017 a 2018 mu u různých poskytovatelů půjček a úvěrů vznikly závazky přesahující 2 000 000 Kč. O části z nich probíhají řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, který vždy konstatuje neplatnost smlouvy a poté posuzuje žalovaný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Stručnost a míra obecnosti odůvodnění napadeného rozsudku přitom odpovídá přístupu obecných soudů ve všech projednávaných sporech stěžovatele. Stěžovatel má za to, že je namístě nálezem Ústavního soudu sjednotit postup obecných soudů v případech, kdy je osoba stižena duševní poruchou, která jí neumožňuje samostatně právně jednat. Sama neplatnost spotřebitelské smlouvy situaci stěžovatele neřeší. 7. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že situace stěžovatele byla zohledněna tak, že žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně příslušenství pohledávky a soud stanovil delší lhůtu k zaplacení jistiny a nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud dále uvedl, že při poskytnutí úvěru právní předchůdce žalobkyně "samozřejmě nevěděl, že žalovaný trpí duševní poruchou, ve svéprávnosti byl žalovaný omezen až následně". O tom, že byl stěžovatel zneužíván třetími osobami, "samozřejmě poskytovatel úvěru také nevěděl". 8. Společnost IFIS investiční fond, a. s., jakožto účastnice řízení před obecnými soudy se v poskytnuté lhůtě nevyjádřila, a má se tedy za to, že se svého postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem vzdala. 9. Stěžovatel v replice zdůraznil, že ve vyjádření obvodního soudu se zcela vytrácí morální aspekt projednávané věci a výklad práva v kontextu s postavením stěžovatele jako osoby s omezenou svéprávností. Obvodní soud morální aspekt zužuje na konstatování, že poskytovatel nemohl vědět, že jedná s osobou s omezenou svéprávností. Podle stěžovatele je však třeba zohlednit, že šlo o spotřebitelský vztah, v němž je namístě ochrana slabší strany. Další části repliky nepřinesly pro rozhodování Ústavního soudu nic nového nad rámec toho, co již bylo obsaženo v ústavní stížnosti. Stěžovatel dále Ústavnímu soudu zaslal vyjádření znalkyně k jejímu znaleckému posudku k omezení svéprávnosti stěžovatele a policejní usnesení, kterými se odkládají trestní věci týkající se podezření ze spáchání trestných činů třetími osobami vůči stěžovateli. 10. Ústavní soud se rovněž seznámil se soudním spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeným pod sp. zn. 43 C 63/2020. III. Hodnocení Ústavního soudu A. Procesní předpoklady meritorního přezkumu 11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 12. Ústavní soud si je vědom toho, že v projednávané věci jde o bagatelní částku, což zpravidla vede k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1744/18 ze dne 2. 10. 2018; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Nicméně z dosavadní judikatury rovněž vyplývá, že ústavněprávní význam případu nelze posuzovat pouze kvantitativně podle výše sporné částky, ale je nutné zvážit také kvalitativní stránku věci. Ta se může jevit natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou [viz nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139); nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Příkladem mohou být situace