II.ÚS 1297/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1297/23 ze dne 11. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaromíry Čunkové, zastoupené Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 5/12, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023 č. j. 20 Cdo 5/2023-695, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a onávrhu na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 5. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 12/2014-518 byl JUDr. Josef Červinka, manžel stěžovatelky, povinen uhradit škodu vzniklou v souvislosti s výkonem funkce konkurzního správce. Na základě tohoto vykonatelného rozhodnutí byla nařízena exekuce vedená Mgr. Jaroslavem Kocincem LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, pod spisovou značkou 142 EX 00528/15-478. Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce v části, v níž byla vedena postižením nemovitých věcí, a to k jedné polovině. Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 31 EXE 1123/2015-498, návrh zamítl. Stěžovatelka proti rozhodnutí podala odvolání. Dne 30. 1. 2019 stěžovatelčin manžel zemřel. Exekutor Mgr. Kocinec dne 9. 2. 2021 vydal oznámení č. j. 142 EX 00528/15-478, v kterém mj. uvedl, že exekuce byla skončena zastavením ex lege. Na základě toho Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 2. 2021 č. j. 66 Co 817/2018-580, napadené rozhodnutí zrušil a zastavil řízení o stěžovatelčině návrhu na částečné zastavení exekuce s odůvodněním, že předmětná exekuce skončila ex lege, a proto nebyl dán procesní prostor pro věcné projednání odvolání. Navzdory předchozímu oznámení však exekutor ve výkonu exekuce pokračoval, a to ohledně stejných nemovitostí, ale pouze k jejich jedné polovině. Stěžovatelka proti předchozímu rozhodnutí krajského soudu podala dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným a usnesením ze dne 1. 3. 2022 č. j. 20 Cdo 248/2022-637, rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle Nejvyššího soudu lze bez dalšího i po oznámení exekutora o skončení exekuce pokračovat, zjistí-li se dodatečně, že důvody, pro které exekutor oznámil ukončení exekuce, nebyly naplněny. Odvolací soud se již v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí měl zabývat i tím, zda manželka povinného v exekuci figuruje nikoliv jako právní nástupce povinného, ale proto, že se stala účastníkem exekuce, protože byl postižen majetek ve společném jmění manželů, případně její nyní již výlučný majetek. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 14. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2388/22, odmítl pro předčasnost. Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 29. 6. 2022 č. j. 66 Co 817/2018-651, potvrdil původní usnesení okresního soudu. Druhé stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 7. 3. 2023 č. j. 20 Cdo 5/2023-695. Dle Nejvyššího soudu je podstatné, že dluh vznikl za trvání manželství, které nebylo rozvedeno (k vypořádání SJM nedošlo). V takovém případě dle právního stavu do 31. 12. 2013 lze vést exekuci na majetek náležející do SJM, jedná-li se o vymáhání dluhu jen jednoho z manželů, který vznikl za trvání manželství. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a práva vlastnit. Zásah spatřuje v závěru, že exekutorovo oznámení není rozhodnutím, nýbrž je pouze konstatováním, že nastaly okolnosti, pro které došlo k ukončení exekuce ex lege; jestliže však tyto okolnosti nenastaly, exekuce navzdory oznámení stále plyne. Stěžovatelka dále považuje za nespravedlivé, že by dluh svého manžela, o kterém nevěděla a na kterém se nepodílela, měl být uspokojen i z jejího výlučného majetku. Z těchto důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Zároveň se domáhá odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a posledního usnesení krajského soudu. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily ústavně relevantního pochybení. Z posuzované ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatelka zaměňuje právo na spravedlivý proces s (neexistujícím) právem na úspěch ve věci. Ústavní soud napadené rozhodnutí považuje za srozumitelné, přesvědčivé a nevybočující z mantinelů práva na spravedlivý proces. Toto rozhodnutí není zatížené svévolí a nelze je považovat za projev přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Stěžovatelčiny námitky se pohybují výlučně v rovině podústavního práva (povaha oznámení exekutora, správnost závěru o možnosti uspokojení z majetku stěžovatelky) a nemají žádný ústavněprávní přesah. Stěžovatelka přitom sice formálně uvádí, že v napadeném rozhodnutí spatřuje zásah do ústavně garantovaných práv, toto tvrzení však nepodkládá žádnou argumentací v ústavněprávní rovině. Ústavní soud žádný takový zásah neshledal. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, o němž s ohledem na přednostní projednání věci nerozhodoval samostatným usnesením. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu