II.ÚS 1300/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1300/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Bc. Ondřeje Friče, MBA, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2020 č. j. 57 ICm 4453/2017, 101 VSPH 77/2020-292 (KSLB 57 INS 18901/2016) ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2022 č. j. 57 ICm 4453/2017, 101 VSPH 77/2020-332 (KSLB 57 INS 18901/2016), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Společná kancelář insolvenčních správců, v. o. s., sídlem V luhu 754/18, Praha 4 - Nusle, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti ProTec 24 s. r. o., sídlem Na Roli 2260/19, Jablonec nad Nisou, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. 2. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 8. 10. 2019 č. j. 57 ICm 4453/2017-229 k žalobě vedlejší účastnice určil, že vůči věřitelům dlužnice ProTec 24 s. r. o. jsou neúčinné právní úkony dlužnice spočívající ve vrácení půjčky v částce 270 000 Kč dne 15. 1. 2015, 270 000 Kč dne 18. 3. 2015 a 10 790 Kč dne 30. 7. 2015 stěžovateli (výrok I), uložil stěžovateli zaplatit na účet majetkové podstaty částku 550 790 Kč (výrok II) a zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 38 934 Kč (výrok III). 3. Napadeným rozsudkem ve znění (opravného) usnesení, jak je v záhlaví označeno, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), rozsudek krajského soudu ve výroku I změnil jen tak, že právně neúčinným je úkon dlužnice spočívající ve vrácení částky 270 000 dne 10. 1. 2015, jinak ho v tomto výroku a ve výrocích II a III potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč a zaplatit České republice na nákladech státu 169 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2023 č. j. 29 ICdo 51/2022-340 podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel úvodem konstatuje, že z důvodu hospodárnosti (a v souladu s § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) brojí jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, protože jeho argumentace je téměř totožná s tou, kterou uvedl v dovolání. 6. Stěžovatel pak napadený rozsudek označuje za nepředvídatelný, v rozporu s jeho legitimním očekáváním. Důvodem má být, že v rámci insolvenčního řízení probíhalo několik incidenčních sporů a v jednom z nich odvolací soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že by dlužnice a stěžovatel věděli, že dlužnice je již v úpadku (míněno k 1. 10. 2015), přičemž insolvenční návrh byl podán až za dalších 10 měsíců (15. 8. 2016) od sjednání smlouvy, zatímco v daném řízení ve vztahu ke stejnému období a stejným účastníkům dospěl vrchní soud k opačnému závěru. Stěžovatel je proto názoru, že nebylo-li v jednom řízení prokázáno, že by on a dlužnice o úpadku věděli, pak nelze přijmout závěr, že domněnka úpadku nebyla vyvrácena. Doplňuje, že na tvrzenou pohledávku obchodní společnosti MAHLE Behr Mnichovo Hradiště s. r. o. nebylo v roce 2014 možné pohlížet jako na závazek dlužnice, neboť byl v této věci veden soudní spor, a obdobná situace byla i u pohledávky obchodní společnosti ProTec servis Česká republika s. r. o., a tudíž na počátku roku 2015 nebyla dlužnice v úpadku ani jí tato skutečnost nemohla být známa. 7. Stěžovatel dále tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno, že mu dlužnice půjčky vrátila, přičemž poukazuje na znalecký posudek Mgr. Ing. Vlastislava Vlčka, MBA, z něhož plyne, že nedisponovala dostatkem finančních prostředků na úhradu svých závazků (a tudíž byla v úpadku), přičemž jako rozporný odmítá další znalecký závěr, že výplata sporných částek byla fakticky možná, byť pokladna dlužnice vykazovala záporný zůstatek. V této souvislosti argumentuje, že nebylo prokázáno, že by dlužnice přijala půjčky od obchodní společnosti LONDON JEWELLERY DIRECT LTD, s tím, že i kdyby k přijetí této půjčky dlužnicí došlo, mělo se tak stát až ve dnech 8. 10. 2015, 11. 11. 2015 a 3. 12. 2015 v celkové výši 450 000 Kč, tedy po splacení půjčky jeho osobě a v částce nižší, než kolik měla činit vyplacená celková částka (550 790 Kč). Pokladní kniha, ze které znalec vycházel, obsahovala platby výdajové i příjmové a vykazovala časovou souslednost, přičemž podle údajů v této knize nebylo možné půjčku splatit. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014 č. j. 9 Afs 35/2014-45, z něhož plyne, že je z povahy věci vyloučeno, aby se v pokladně nacházel záporný zůstatek. Podle stěžovatele závěry vrchního soudu nemají oporu v provedeném dokazování, resp. jsou s ním v tzv. extrémním rozporu. 8. Stěžovatel má z uvedeného důvodu za to, že v předmětné dny nemohla být a nebyla půjčka splacena. Ze znaleckého posudku nevyplývá, že by platby byly provedeny, pouze je v něm obsažena hypotéza, že za splnění dalších konkrétních podmínek by platby mohly být provedeny, není však jasné, k jakému datu. Vedlejší účastnice tudíž neunesla důkazní břemeno, když bez pochybností neprokázala, že platby byly provedeny, a nenavrhla důkazy, jimiž by prokázala, že platby vůbec mohly proběhnout, resp. že proběhly právě v předmětných dnech a že by on tyto platby přijal. 9. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká rovněž, že jeho výpověď označil za nevěrohodnou, aniž by svou úvahu odůvodnil, a argumentuje i tím, že nevěrohodnost výpovědi neznamená, že by byla nepravdivá, přičemž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1103/2005. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Vytýká-li stěžovatel vrchnímu soudu, že porušil jeho legitimní očekávání (viz sub 6), tutéž námitku uplatnil v dovolání, Nejvyšší soud se s ní náležitě (tj. srozumitelně a s pravidly logického myšlení) vypořádal ve výše uvedeném usnesení, a to tak, že rozhodnutí v předchozí věci jsou postavena na jiném právním závěru, a tudíž námitka nepředvídatelnosti dovoláním napadeného rozsudku nemůže obstát. Vzhledem k tomu, že stěžovatel toto rozhodnutí ústavní stížností nenapadl, Ústavní soud z něho vychází (platí presumpce správnosti), nadto by Nejvyššímu soudu v tomto směru ani neměl, co by mu mohl z hlediska ústavnosti vytknout. 13. Ústavní soud neshledal ani, že by samotné posouzení otázky úpadku dlužnice v rozhodném období neslo známky protiústavnosti. Stěžovatel má za to, že domněnku ve smyslu § 241 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobec