II.ÚS 1300/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1300/25 ze dne 11. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Schwarzera, mladšího, a Karla Schwarzera, staršího, obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem, sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2025 č. j. 28 Cdo 130/2025-251 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2024 č. j. 11 Co 37/2024-222, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostrava, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 11. 10. 2023 č. j. 17 C 213/2020-194 Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit druhému stěžovateli jako žalobci částku ve výši 121 608 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti (žalobce) zaplatit soudní poplatek (výrok III.). 3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. ohledně nároku na zaplacení částky 11 045 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení tak, že v uvedeném rozsahu žalobu zamítl (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu (nárok na zaplacení částky 110 563 Kč s tam vyčísleným úrokem z prodlení) byl odvoláním napadený rozsudek zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení (výrok II.). 4. Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podal druhý stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z uvedeného Nejvyšší soud ve vztahu k předmětné věci dovodil, že bylo-li v posuzovaném případě dovoláním dotčeným výrokem rozsudku krajského soudu rozhodnuto (v meritu) o částce 11 045 Kč s příslušenstvím (kdy nejde o nárok vyplývající ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní), tedy o peněžitém plnění nedosahujícím zákonného limitu, nelze dovolání z pohledu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat za přípustné. Přípustnost dovolání nezakládá ani jiné (nesprávné) poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné. Uvedené závěry Nejvyšší soud podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. II. Argumentace stěžovatelů 5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud nárok druhého stěžovatele rozštěpil (jednu část žaloby zamítl, druhou část zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení), avšak i samotný krajský soud měl za to (na rozdíl od Nejvyššího soudu), že dovolání je přípustné. Nejvyšší soud však dovolání odmítl z důvodu, že je nepřípustné. Nejvyšší soud nevzal v úvahu, že celková částka nárokovaná žalobou byla v celkové výši 121 608 Kč, že tato částka byla požadována na základě bezdůvodného obohacení, a to ze dvou pozemků p. č. 2993/4 a p. č. 2996, oba v k. ú. S. (dále jen "předmětné pozemky"), kdy na větším z pozemků je komunikace III. třídy, čímž je tento větší z pozemků dotčen komunikací (i mimo samotné těleso místní komunikace III. třídy vyjma účelové komunikace) a je tak pro stěžovatele nevyužitelný. Menší z pozemků stěžovatele (p. č. 2996) je rovněž dotčen, avšak veřejně účelovou pozemní komunikací, samotnou plochou komunikace a ve zbytku tzv. zářezovými svahy po stranách této komunikace, a je pro stěžovatele rovněž nevyužitelný. 6. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu vyhodnotil každý pozemek zvlášť. U jednoho vzal v úvahu, že se na něm nachází těleso místní komunikace III. třídy (a zrušil rozsudek a věc vrátil okresnímu soudu), u druhého pozemku konstatoval, že se na něm nachází veřejně účelová komunikace, a u něj změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl, aniž hodnotil pozemky jako celek a aniž vyhodnotil všechny související okolnosti tak, jak to ve svém odůvodnění uvedl okresní soud. 7. Stěžovatelé mají shodně s okresním soudem za to, že oba pozemky je třeba hodnotit jako celek, když je zřejmé, že těleso místní komunikace III. třídy se dotýká obou těchto pozemků a nelze jen formálně hodnotit zvlášť pozemek p. č. 2993/4 a pozemek p. č. 2996. Podle stěžovatelů je třeba hodnotit oba pozemky vcelku a k míře, jakým způsobem komunikace III. třídy oba pozemky znehodnocuje, využívá, čímž je pro stěžovatele činí nevyužitelnými. I kdyby na menším pozemku nebyla veřejně účelová komunikace, tento pozemek by byl nevyužitelný, neboť je přilehlý k většímu pozemku a ke komunikaci III. třídy, která ho učinila nepouživatelným (násep, veřejná zeleň, atd.), a to z důvodu, že zde vznikla účelová pozemní komunikace a ve zbytku tzv. zářezové svahy. 8. Dále namítají, že obecné soudy nezkoumaly, zda jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, když uzavřely, že v předmětné věci jde o veřejné prostranství, nikoliv o veřejně účelovou komunikaci. Podle stěžovatelů proto měla být vyřešena otázka, kdy jde o veřejné prostranství a kdy jde o veřejně účelovou komunikaci, což má vliv na právo na vydání bezdůvodného obohacení (v této souvislosti poukazují na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 2117/17). 9. Stěžovatelé také dovozují, že v podobných případech "údajné" bagatelní povahy sporů, ve kterých odvolací soud tzv. rozštěpí nárok a následně nezkoumá celou věc vcelku ve vzájemných souvislostech a nárok pouze odmítá, jde o extrémní pochybení odvolacího a Nejvyššího soudu přivozující zásah do základních práv stěžovatele. Stěžovatelé tvrdí, že v tomto konkrétním případě není pro vydání bezdůvodného obohacení rozhodující, přiléhá-li pozemek k místní komunikaci III. třídy nebo k veřejně účelové komunikaci, jelikož místní komunikace III. třídy učinila přiléhající pozemky ke komunikaci III. třídy neuživatelnými. I když jde tedy podle Nejvyššího soudu o tzv. bagatelní spor, jde o situaci, kdy obecný soud porušil Listinou a Úmluvou garantované základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. 10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že dosavadní účastník, druhý stěžovatel, darovací smlouvou daroval svému synovi - prvnímu stěžovateli předmětné pozemky, za situace, kdy nárokoval vydání bezdůvodného obohacení za tyto pozemky na vedlejším účastníkovi. Právní účinky zápisu darovací smlouvy nastaly k 7. 1. 2025, když zápis byl proveden ke dni 29. 1. 2025. Dosavadní účastník, druhý stěžovatel, proto v ústavní stížnosti navrhl, aby jeho syn - první stěžovatel "vstoupil a podal ústavní stížnost jako stěžovatel namísto dosavadního účastníka" s tím, že první stěžovatel se vstupem do řízení a podáním ústavní stížnosti namísto dosavadního účastníka souhlasí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a výroku I. rozsudku krajského soudu byla ústavní stížnost druhým stěžovatelem podána včas (viz sub 23). Druhý stěžovatel je oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Druhý stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť druhý stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 12. Ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost druhého stěžovatele nepřípustná (viz sub 26 a 27). 13. Ústavní stížnost prvního stěžovatele byla podána někým zjevně neoprávněným (viz sub 28 a násl.). IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti