II.ÚS 1301/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1301/21 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 ? Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2021 č. j. 30 Cdo 724/2020-281, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2019 č. j. 30 Co 306/2019-241 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. března 2019 č. j. 18 C 442/2014-202, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 5. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel se proti vedlejší účastnici žalobou domáhal zaplacení částky ve výši 1 436 400 000 Kč s příslušenstvím. Předmětný nárok byl stěžovatelem uplatňován z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Odpovědnostní titul spatřoval stěžovatel v nezákonných rozhodnutích Policie České republiky, jimiž bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestný čin podvodu dne 8. 4. 1999, zkreslování údajů v hospodářské a obchodní evidenci dne 20. 4. 1999 a podplácení dne 20. 10. 2000. Trestní stíhání, v jehož rámci byl stěžovatel rovněž vzat do vazby, bylo zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2011 č. j. 11 To 10/2011-4297 z důvodu, že skutek není trestným činem. Tvrzená škoda představovala ušlý podíl stěžovatele na zisku společnosti X (dále jen "společnost"), jejímž byl stěžovatel v době zahájení trestního stíhání jediným akcionářem, a snížení hodnoty ceny akcií společnosti. 3. O žalobě stěžovatele rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") svým rozsudkem ze dne 11. 3. 2019 č. j. 18 C 442/2014-202 tak, že ji v celém rozsahu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že v případě stěžovatele není naplněna podmínka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, jakožto jeden ze tří předpokladů vzniku odpovědnosti státu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci [1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody]. Z provedeného dokazování soudu prvního stupně vyplynulo, že se společnost nacházela v tíživé finanční situaci již před sdělením prvního obvinění stěžovateli, přičemž tato nepříznivá ekonomická situace vyústila v to, že byl na základě věřitelského návrhu ze dne 15. 3. 1999 prohlášen konkurs na majetek společnosti, a to usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. 13 K 30/99. Do finančních potíží se společnost dostala vlivem přijetí úvěru pro financování nákupu vojenského materiálu, který se jí však následně nepodařilo prodat, a dále uzavřením zakázky pro státní podnik Letecké opravny Kbely, jenž však dohodnutou cenu společnosti neuhradil, a tato nebyla schopna úvěr splácet. Nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stěžovatele a jeho vzetí do vazby tak nemohlo být dle obvodního soudu příčinou vzniku tvrzené škody. Obvodní soud se nezabýval zjišťováním výše tvrzené škody, neboť to s ohledem na závěr o neexistenci příčinné souvislosti považoval za nadbytečné. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se však ztotožnil se závěry obvodního soudu. Soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, když byla jeho věc odňata soudkyni Mgr. Věře Jachurové a namísto ní ve věci rozhodla soudkyně Mgr. Marcela Zbořilová s odůvodněním, že Mgr. Jachurová byla v době konání posledního jednání ve věci na stáži u městského soudu. Městský soud svým rozsudkem ze dne 22. 10. 2019 č. j. 30 Co 306/2019-241 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, jež však Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 23. 2. 2021 č. j. 30 Cdo 724/2020-281 z důvodu, že nebyly splněny podmínky přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel řádně a konkrétně nevymezil otázky, které dovolacímu soudu předkládá. V této souvislosti dovolací soud konstatoval, že přípustnost dovolání nezakládá fakt, že odvolací soud posuzoval existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a stěžovatelem tvrzenou škodou, aniž by nejprve posoudil, zda škoda vznikla a v jaké výši. Není-li naplněn kterýkoli ze tří předpokladů vzniku odpovědnosti podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, není soud povinen provádět dokazování ohledně existence zbývajících předpokladů, jelikož tyto nejsou s to změnit závěr o neexistenci odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud se neodklonil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani v otázce posouzení vztahu příčinné souvislosti pro vznik tvrzené škody, když zkoumal příčiny ekonomických potíží vedoucích až k prohlášení konkursu na majetek společnosti a dospěl k závěru shodnému jako soud prvního stupně. Pokud je stěžovatel názoru, že tíživá finanční situace společnosti je důsledkem jeho nezákonného trestního stíhání (a vzetí do vazby), vychází ze skutkového stavu odlišného od soudů nižšího stupně, přičemž však skutkové námitky nepředstavují přípustný dovolací důvod. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se soudy řádně nezabývaly otázkou rozsahu a příčin snížení zisku společnosti, neboť z provedeného dokazování soudům vyplynulo, že společnost již v období před zahájením trestního stíhání stěžovatele žádného zisku nedosahovala. Nejvyšší soud nepřipustil dovolání ani v otázce námitky nesprávného obsazení soudu a nad rámec konstatoval, že stěžovatel svou námitku zakládá na skutkovém stavu neúplném a odlišném od skutkového stavu, z něhož vycházel odvolací soud. III. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před obvodním soudem byl odňat svému zákonnému soudci, když v jeho věci rozhodovala soudkyně Mgr. Zbořilová namísto původní soudkyně Mgr. Jachurové, aniž by pro to byl dán důvod. Stěžovatel argumentuje, že v rozvrhu práce obvodního soudu účinném v době konání posledního jednání v jeho věci je Mgr. Jachurová uvedena jako předsedkyně oddělení 18 C a není zde zmínka o její stáži na městském soudu. 7. Stěžovatel obecným soudům dále vytýká porušení zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti při dokazování, neboť soudkyně Mgr. Zbořilová vydala rozhodnutí ve věci, aniž zopakovala důkazy výpověďmi svědků, které dříve vyslechla Mgr. Jachurová. V důsledku toho neměla možnost tyto důkazy bezprostředně zhodnotit. 8. Stěžovatel konečně namítá, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho návrhy na provedení důkazů, například znaleckým posudkem či výpovědí dalších svědků, ačkoli by z nich vyplynula existence příčinné souvislosti a snížení ziskovosti společnosti. Soudy navrhované důkazy neprovedly, aniž svůj postup řádně a konkrétně odůvodnily. 9. Ve výše uvedeném spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny, práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, z přezkumu Ústavního soudu je vyloučena námitka nesprávného obsazení soudu prvního stupně a odnětí záko