II.ÚS 1309/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1309/24 ze dne 5. 3. 2025 Kontradiktornost řízení před Nejvyšším soudem v trestní věci: nezaslání vyjádření státního zástupce k replice obhajobě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., advokátem se sídlem Na Krupičárně 1672/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 554/2023-1774 ze dne 7. 2. 2024, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 202/2022 ze dne 2. 2. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 34/2021 ze dne 8. 12. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 554/2023-1774 ze dne 7. 2. 2024 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 554/2023-1774 ze dne 7. 2. 2024 se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní soud se v tomto řízení o ústavní stížnosti zabýval ústavními požadavky na kontradiktornost řízení před dovolacím soudem v trestním řízení. II. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1, napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Trestného činu se dopustil tím, že prodal listiny, které si u něj v provozovně uložil starožitník zaměstnaný u stěžovatele, přestože byl stěžovatel znalcem upozorněn, že jde o archiválie, které je třeba vrátit nástupci bývalého Zemského archivu Království Českého. Mezi listinami byl mimo jiné i notářský instrument Petra Reindla z roku 1414, vydaný ve věci rozhodnutí odebrat Janovi z Jesenice doktorát kanonického práva a vyhlásit nad ním (v souvislosti s Janem Husem) ztíženou klatbu, či listina papeže Klimenta VI. ze dne 26. 1. 1347, kterou papež udělil souhlas k založení Univerzity Karlovy. Za spáchání uvedeného zločinu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků, a podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 5 000 000 Kč (250 denních sazeb á 20 000 Kč). 3. Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku obvodního soudu bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto napadeným usnesením Městského soudu v Praze. 4. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání, ke kterému se vyjádřila dne 31. 5. 2023 státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Stěžovatel následně doplnil své dovolání dalším podáním ze dne 5. 6. 2023 (č. l. 1704-1710) a požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 trestního řádu. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo doplnění dovolání stěžovatele zasláno s žádostí o další případné vyjádření (č. l. 1721). Nejvyšší soud následně stěžovateli odložil vykonatelnost rozsudku okresního soudu ve spojení s usnesením městského soudu usnesením č. j. 3 Tdo 554/2023-1724 ze dne 14. 7. 2023. Stěžovatel své dovolání doplnil a připojil i repliku k prvnímu vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dne 5. 9. 2023 (č. l. 1747-1750). Státní zástupkyně následně doplnila své vyjádření druhým vyjádřením ze dne 18. 10. 2023 (č. l. 1760-1763). Nejvyšší soud poté stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením ze dne 7. 2. 2024 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdí porušení práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů stanovených zákonem dle čl. 8 odst. 2 Listiny, porušení vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny a porušení zásady legality (nullum crimen sine lege) zakotvené v čl. 39 Listiny. Namítá i porušení principu presumpce neviny, zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny, a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, dále práva na vyjádření se ke všem prováděným důkazům zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i jeho práva na obhajobu plynoucího z čl. 40 odst. 3 Listiny. Navrhuje zrušení napadených rozhodnutí. 6. Extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, resp. vykonanými důkazy, stěžovatel spatřuje v tom, že podle něj nebyl řádně zjištěn a prokázán tzv. zdrojový trestný čin (jestli byly listiny předmětem trestného činu krádeže, nebo zpronevěry) a kdo ho spáchal. Dovozuje, že F. D. (zemřelý), který listiny z archivu odnesl k sobě domů, se žádného protiprávního jednání nedopustil. Namítá, že obecné soudy nemohou rezignovat na zjištění konkrétní zdrojové trestné činnosti a její prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost s odůvodněním, že postačuje toliko obecnější závěr, že věc pochází z trestné činnosti a s ohledem na běh času nelze dosáhnout takové míry podrobného zjištění skutkového stavu, jako u trestných činů v současnosti. Uvádí, že v trestním řízení nelze slevit z kvalitativních požadavků na zjištění skutkového stavu ve vztahu ke znakům skutkové podstaty trestného činu jen z toho důvodu, že se jedná o skutečnosti staršího data, které se již špatně dokazují. Postup obecných soudů v jeho trestní věci tak je podle stěžovatele v rozporu s principem legality trestního práva (nullum crimen sine lege) zakotveným v čl. 39 Listiny, presumpcí neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. zásadou in dubio pro reo z ní vyplývající. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatele překvapivé, když podle něj obsahuje alternativní zdrojový trestný čin V. D. 7. Další námitka stěžovatele obsahuje tvrzení o porušení kontradiktornosti řízení před Nejvyšším soudem. Poté, co stěžovatel doplnil dne 5. 6. 2023 své dovolání o další dovolací důvody [mimo jiné § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu - formulované prakticky jako námitka podjatosti soudkyně nalézacího soudu] a o repliku k prvnímu vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, mu Nejvyšší soud nezaslal k vyjádření druhé vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (č. l. 1760-1763), které se týkalo vypořádání námitek z doplnění dovolání. Zároveň stěžovatel namítá porušení kontradiktornosti řízení postupem soudkyně obvodního soudu, když zpochybňuje její postup při prohlídce listin v Národním archivu. IV. Vyjádření účastníků řízení 8. Obvodní soud pro Prahu 1 odkázal na napadený rozsudek ze dne 8. 12. 2021 a dodal, že nemá za to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo jakkoliv nezákonně zasaženo do stěžovatelových práv. 9. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 10. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že druhé vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nebylo stěžovateli zasláno k případné replice, ale že má zároveň za to, že jeho obsah nepřinesl nic nového, a že takovým postupem nemohlo být zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na kontradiktornost řízení. Státní zástupkyně ve svém vyjádření v zásadě toliko pokračovala v argumentaci, o kterou svá rozhodnutí opřely již soudy nižších stupňů, které se totožnými námitkami již podrobně zabývaly. Namítaná podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, stejně jako otázka možného přechodu vlastnického práva byly již v předchozím řízení podrobně vypořádány a v dovolacím řízení k těmto otázkám nebylo uvedeno nic nového, snad pouze to, že Nejvyšší soud konstatoval, že otázka vlastnického práva k výnosu z trestné činnosti není pro posouzení trestní odpovědnosti vůbec rozhodná. Dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud byla věc získána trestným činem, zůstává výnosem z trestné činnosti i tehdy, jestliže vlastnické právo k ní následně přejde na jinou osobu, pokud pachatel trestného činu podílnictví podle § 214 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle nynějšího § 216 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (který odpovídá dřívější úpravě podílnictví), měl o takovém původu věci povědomí. Obsáhlá argumentace obviněného k této otázce je podle Nejvyššího soudu irelevantní. Nejvyšší soud zdůraznil, že v žádném případě neučinil závěr, že F. D. se zdrojového trestného činu nedopustil.