II.ÚS 133/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 133/21 ze dne 3. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 942/2020-926 ze dne 30. září 2020, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 94/2020-882 ze dne 26. května 2020, rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 2 T 73/2018-860 ze dne 16. ledna 2020 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 2 T 73/2018-791 ze dne 14. března 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí vydaných v trestní věci, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva"), princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, právo na rovnost zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy a právo na kontradiktornost řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatel byl výše nadepsaným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově č. j. 2 T 73/2018-791 ze dne 14. března 2019 uznán vinným pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 220 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že ve snaze pomoci jiné osobě (druhému obviněnému) v jednání poškozujícím obchodní společnost VERAMI International Company s.r.o, jež spočívalo ve vyvedení majetku z dispozice této společnosti, a s vědomím, že takové jednání je v rozporu se zákonem, umožnil dne 29. dubna 2014 ve Vyškově převést 10 vozidel v celkové hodnotě 4 875 090 Kč do majetku obchodní společnosti TK style design, s.r.o., v níž vykonával funkci jednatele, aniž by poskytl jakékoliv finanční protiplnění a aniž by uvedené převody zaevidoval do účetnictví, čímž první společnosti způsobil značnou škodu. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let a tří měsíců a trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce člena statutárního orgánu na dobu dva a půl roku. Výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku, a současně bylo stěžovateli uloženo, aby podle svých sil zaplatil způsobenou škodu. Proti tomuto prvnímu rozsudku Okresního soudu ve Vyškově podali stěžovatel i druhý obviněný odvolání. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 8 To 199/2019-820 ze dne 18. června 2019 napadený rozsudek okresního soudu zrušil v celém výroku o vině i ve výrocích o uložených trestech jak ve vztahu ke stěžovateli, tak ke druhému obviněnému. Důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně byly především jeho vady a pochybnosti o správnosti skutkových zjištění [viz § 258 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 2 trestního řádu], neboť krajský soud shledal potřebu doplnit dokazování, a to zejména ve vztahu k obhajobě tvrzené stěžovatelem i druhým obžalovaným. Věc byla vrácena soudu prvního stupně. 3. Okresní soud ve Vyškově po doplněném dokazování znovu rozhodl ve věci výše nadepsaným rozsudkem č. j. 2 T 73/2018-860 ze dne 16. ledna 2020 tak, že stěžovatel byl uznán vinným ze stejného skutku (ve formě účastenství jako pomocník) a byl mu uložen stejný trest jako v prvním zrušeném rozsudku tohoto soudu. Okresní soud na základě dokazování zejm. výslechy několika svědků, listinnými důkazy a znaleckým posudkem dospěl k závěru, že oba obžalovaní naplnili skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Převod hmotného majetku značné hodnoty ze společnosti vedené druhým obžalovaným na společnost vedenou stěžovatelem bez odpovídajícího protiplnění shledal soud jako zjevně účelový ve vztahu k nepříznivé finanční situaci v obou dotčených společnostech. 4. Rovněž druhý rozsudek okresního soudu napadl odvoláním jak stěžovatel, tak i druhý obviněný, a to do výroků o vině i trestu. Krajský soud v Brně rozhodl o odvoláních výše nadepsaným usnesením č. j. 8 To 94/2020-882 ze dne 26. května 2020 tak, že je obě jako nedůvodná zamítl. Krajský soud označil postup okresního soudu za zákonný a logický, v hodnocení důkazů okresním soudem neshledal opomenuté důkazy nebo extrémní rozpor s jejich obsahem, pro které by bylo třeba zasáhnout, a ohledně výroků o vině a trestu se plně ztotožnil se závěry okresního soudu. 5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud výše nadepsaným usnesením č. j. 5 Tdo 942/2020-926 ze dne 30. září 2020 dovolání stěžovatele jako nedůvodné odmítl. Nejvyšší soud neshledal naplnění žádného dovolacího důvodu podle § 265b trestního řádu, neztotožnil se s tvrzením stěžovatele, že skutková zjištění soudů v posuzované věci jsou zatížena vadou extrémního rozporu mezi nimi a obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud se též vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele o nesprávném použití zásady subsidiarity trestní represe a porušení zásady in dubio pro reo, přičemž došel k závěru, že žádná z těchto zásad porušena nebyla. 6. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti výše nadepsaným rozhodnutím obecných soudů, kterými měla být porušena jeho základní práva. Ve své rozsáhlé ústavní stížnosti opírá svou argumentaci o rozsáhlou judikaturu, z níž vyplývají záruky a požadavky na řádné a spravedlivé trestní řízení, které dle stěžovatele v jeho věci nebyly obecnými soudy dodrženy. Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že napadená rozhodnutí vedou ke kriminalizaci naprosto běžné obchodní praxe, kterou je postoupení pohledávky a její započtení vůči jiné pohledávce. 7. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, soudy opomenuly svědecké výpovědi ve prospěch stěžovatele, nereagovaly na námitky stěžovatele ohledně postoupení pohledávek (tj. nejednalo se o trestný čin, ale o běžné obchodní jednání, ze kterého nikomu nevznikla žádná škoda) a navzdory existenci více verzí příběhu se přiklonily k té, která pro stěžovatele nebyla ta příznivější. Vina stěžovatele tak nebyla prokázána zákonným způsobem. 8. Stěžovatel rovněž namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, neboť se jednalo o soukromoprávní věc a nebylo tedy třeba přistoupit k prostředkům trestního práva. Poukazuje též na nespravedlivost při jednání krajského soudu, který byl k věci stěžovatele zcela lhostejný a neměl ani za cíl dát stěžovateli možnost hájit se. Dále podotýká, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vyžaduje účastenství na trestném činu úmysl a vědomost o úmyslu pachatele spáchat daný trestný čin; stěžovatel však o případném úmyslu pachatele v dané věci nevěděl, a tedy nebyla splněna tato subjektivní podmínka účastenství. II. Hodnocení ústavní stížnosti 9. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Ústavní soud je k projednání této ústavní stížnosti příslušný, a současně se jedná o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, proti kterým již zákon nepřiznává žádné opravné prostředky. 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním nepřímo nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Úkolem Ústavního soudu tak v zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. 12. Pokud jde o dokazování před obecnými soudy, byl by dán důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu zejména tehdy, jestliže dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zása