II.ÚS 1336/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1336/24 ze dne 12. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Miladou Kačerovou, advokátkou, sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024 č. j. 29 Cdo 1590/2023-314, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2022 č. j. 20 Co 283/2022-284 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 2021 č. j. 18 C 99/2020-229 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 21. dubna 2022 č. j. 18 C 99/2020-270, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a J. C. a J. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve znění doplňujícího rozsudku (dále jen "rozsudek") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal a) vůči vedlejším účastníkům, jako žalovaným, aby mu zaplatili "rovným dílem" částku 20 000 Kč s příslušenstvím, a b) vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi, jako prvnímu žalovanému, zaplacení částky 50 000 Kč (výroky I. a IV.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud s odkazem na § 23 odst. 1 a 2 a § 32 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."), a na § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 3. Ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené (skutečné) škodě obvodní soud zdůraznil, že případné pochybení druhého vedlejšího účastníka, který nepodal návrh na výmaz obchodní společnosti X, z obchodního rejstříku, nemohlo mít žádný vliv na faktickou nedobytnost mzdové pohledávky stěžovatele, která mu byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, když veškerý majetek obchodní společnosti X, byl v konkursu zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl rozdělen mezi věřitele se zjištěnými pohledávkami. Obvodní soud odmítl konstrukci stěžovatele, na jejímž základě měla být založena odpovědnost prvního vedlejšího účastníka za vzniklou škodu, neboť stěžovatel sice přihlásil uvedenou pohledávku do konkursního řízení vedeného na majetek obchodní společnosti X, ale první vedlejší účastník (správce konkursní podstaty) tuto pohledávku "nezjistil". Obvodní soud zdůraznil, že stěžovatel měl podat podle § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi incidenční žalobu, což neučinil; přitom nepodal opravné prostředky ani proti usnesení o schválení konečné zprávy, ani proti rozvrhovému usnesení. Dále přes výzvu soudu nedoplnil skutková tvrzení a neoznačil důkazy ani k tvrzené zpronevěře, jíž se měl dopustit první vedlejší účastník. Ve vztahu k výhradě stěžovatele, že první vedlejší účastník "nevytvořil rezervní fond", z něhož by byla uspokojena mzdová pohledávka stěžovatele (tj. nesložil do úschovy soudu částku připadající na nároky věřitelů, které jako správce konkursní podstaty popřel, a mohl vyplatit na základě samostatného rozvrhového usnesení), dodal, že i tato pohledávka měla být uvedena v rozvrhovém usnesení, přičemž bylo na stěžovateli, aby proti tomuto usnesení podal opravný prostředek. Obvodní soud uzavřel, že mezi stěžovatelem tvrzeným pochybením prvního vedlejšího účastníka při výkonu funkce správce konkursní podstaty a stěžovatelem tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. K požadavku stěžovatele vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi z titulu náhrady nemajetkové újmy obvodní soud zdůraznil, že za stavu, kdy mzdová pohledávka stěžovatele nebyla v konkursním řízení na majetek obchodní společnosti X, uznána (a tudíž zjištěna), je zřejmé, že nemohla být v rámci konkursního řízení ani uspokojována (a to ani jako pohledávka "zapodstatová"). Obvodní soud "neshledal" ani příčinnou souvislost mezi případným pochybením prvního vedlejšího účastníka a tvrzenou nemajetkovou újmou. Ve vztahu k uvedenému nároku obvodní soud vyhodnotil jako důvodnou rovněž prvním vedlejším účastníkem vznesenou námitku promlčení, s tím, že nejpozději v okamžiku vydání usnesení o schválení konečné zprávy ze dne 14. 7. 2014 (jejím zveřejněním) se stěžovatel dověděl o tom, že nebyl vytvořen rezervní fond na zaplacení sporných pohledávek. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby (podání stěžovatele ze dne 12. 11. 2021 a 28. 6. 2022), podle níž stěžovatel z titulu náhrady nemajetkové újmy požadoval po prvním vedlejším účastníkovi zaplacení částky 72 990 Kč a po druhém vedlejším účastníkovi částku 14 913,25 Kč (výrok I.), rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Městský soud ve vztahu ke stěžovatelem navržené změně žaloby konstatoval, že šlo o nepřípustně (v odvolacím řízení) uplatněný nový nárok (§ 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené "zpronevěře" městský soud konstatoval, že soudu v občanskoprávním řízení nepřísluší posuzovat "otázku spáchání trestného činu", a to ani jako otázku předběžnou (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). Navíc ve vztahu k tomuto tvrzení stěžovatel vychází jen ze své spekulace, když ze sdělení (obecného charakteru), že v konkursním řízení byly uhrazeny všechny mzdové závazky obchodní společnosti X, nelze dovozovat, že se jím správce konkursní podstaty vyjadřoval ke konkrétnímu nároku stěžovatele, o němž byl veden (konkursem přerušený) soudní spor (sp. zn. 12 C 99/2002). Městský soud proto dospěl k závěru, že na základě žalobních tvrzení nelze postavit najisto žádné konkrétní protiprávní jednání prvního vedlejšího účastníka, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody stěžovatele ve výši jeho aktuálně nevymahatelné mzdové pohledávky. Proto na jejich základě nelze dovodit ani jednání prvního vedlejšího účastníka, které by mohlo představovat zásah do osobnosti stěžovatele ve smyslu § 82 odst. 1 občanského zákoníku, z něhož by mu mohla vzniknout nemajetková újma odčinitelná podle § 2956 občanského zákoníku. Konečně městský soud vyhodnotil jako správný závěr obvodního soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi stěžovatelem tvrzenou škodou a jednáním druhého vedlejšího účastníka, které mělo spočívat v tom, že nepodal návrh na výmaz obchodní společnosti X, z obchodního rejstříku. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud současně poukázal na to, že dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku městského soudu o nepřipuštění změny žaloby (§ 95 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 211 o. s. ř.), neboť v tomto rozsahu nejde o rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nepředložil žádný důkazní materiál pro své tvrzení o zpronevěře prvního vedlejšího účastníka. Tento důkaz stěžovatel nemohl předložit, a proto ho pouze označil, avšak obecné soudy svoji povinnost zabývat se (všemi) označenými důkazy, která pro soudy plyne z čl. 90 Ústavy, odmítly a porušily tak čl. 36 odst. 1 Listiny. 7. Stěžovatel dále namítá, že podle judikatury Ústavního soudu jsou obecné soudy povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat se všemi provedenými důkazy i se všemi důkazními návrhy, které v řízení před nimi byly účastníky řízení vzneseny, neboť v opačném případě je rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností. Stěžovatel je přesvědčen, že těmto ústavním požadavkům obecné soudy ve svých rozhodnutích nedostály, nesprávně hodnotily provedené důkazy a na jejich základě pak nesprávně ve věci rozhodly. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními tak, že z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají a jsou proto rovněž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. 8. Stěžovatel uvádí, že žaloba nesměřov