II.ÚS 1337/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1337/21 ze dne 26. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Krešlové, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 č. j. 21 Cdo 898/2020-652 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019 č. j. 28 Co 276/2019-607, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Zuzana Property s. r. o., se sídlem Valentinská 20/10, Praha 1, zastoupené Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem se sídlem Karolinská 4, Praha 8, 2) Jany Volhejnové, DiS. a 3) Královské dražební a. s., se sídlem Anglická 336/21, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízní, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, připojených soudních rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu zjistil, že stěžovatelka byla vydražitelkou nemovitosti ve veřejné nedobrovolné dražbě konané podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"). Vedlejší účastnice 1), jako původní vlastník vydražené nemovitosti, napadla v řízení před obecnými soudy dotyčnou dražbu žalobou o neplatnost veřejné dražby. Na straně žalovaných vystupovaly jako nerozluční společníci vedlejší účastnice 2) jako navrhovatelka dražby, vedlejší účastnice 3) jako dražitelka a stěžovatelka coby vydražitelka. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 27 C 29/2017-490 zamítl, k odvolání žalobkyně však Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem prvostupňový rozsudek změnil tak, že dotčená dražba je neplatná. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelčino dovolání zamítl. Obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že veřejná nedobrovolná dražba, představující jádro sporu, postrádala vykonatelný právní titul. Dovodily, že bylo-li prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání v řízení předcházejícím výkonu nedobrovolné veřejné dražby, byť k tomuto prominutí došlo až po vykonání samotné dražby, platí fikce, že odvolání bylo podáno včas, a nastal tak suspenzivní účinek včasně podaného odvolání. 3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podle jejího názoru se dovolací soud dostatečně nevypořádal s její argumentací obsaženou v dovolání, když se v rozsudku výslovně nevypořádává s některými jejími námitkami, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Otázky, které v dovolání i ústavní stížnosti uvedla, podle jejího názoru představovaly zásadní právní problémy, na jejichž objasnění závisí rozhodnutí ve věci samé. V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatelka rozporuje to, jak dovolací soud věcně vypořádal otázku, pro niž bylo dovolání posouzeno jako přípustné, a jak posoudil mimořádné okolnosti vztahující se k její osobě a k osobě vedlejšího účastníka 1), čímž mělo rovněž dojít k porušení práva na spravedlivý proces, stejně jako k porušení jejího práva vlastnit majetek. Na základě toho stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo ke vzniku nespravedlnosti, spočívající v tom, že v danou chvíli nikdo není nejen ochoten ale objektivně ani schopen vrátit jí podstatnou část uhrazených prostředků, a to částku přesahující čtyři miliony korun českých. K tomu mělo dojít bez jakéhokoliv zavinění či přičinění ze strany stěžovatelky v přímém důsledku napadených rozhodnutí. 5. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření stručně shrnuje argumentaci, na níž je vystavěna ústavní stížnost, přičemž konstatuje, že použité argumenty fakticky opakují odůvodnění stěžovatelčina dovolání. Nejvyšší soud dále uvádí, že řádně posoudil okruh přípustných dovolacích otázek a tím, že vytyčil ty z nich, které dále posuzoval, pak implicitně vyjádřil závěr, že neshledal důvody přípustnosti dovolání ve vztahu k dalším navrhovaným otázkám, což v odůvodnění řádně zdůvodnil. Nejvyšší soud se pak vyjádřil také ke konkrétnímu posouzení přípustné dovolací otázky, přičemž zdůraznil unikátnost skutkového stavu a připomněl, že bral v úvahu i ochranu práv nabytých stěžovatelkou ve veřejné nedobrovolné dražbě. Městský soud v Praze se ve vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svého v záhlaví označeného rozsudku. 7. Stěžovatelka v replice reagovala na vyjádření Nejvyššího soudu, přičemž konstatovala, že soudem předložené odůvodnění nadále považuje za věcně nesprávné. Nadále brojí proti tomu, že se Nejvyšší soud nezabýval většinou v dovolání navržených otázek, neboť je přesvědčena, že jejich posouzení je nezbytné pro rozhodnutí ve věci, a trvá na svém stanovisku k otázce Nejvyšším soudem věcně posuzované, tak jak jej vyjádřila v ústavní stížnosti. 8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 9. Ústavní soud dále posoudil ústavní stížnost z hlediska jejího obsahu, přičemž dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v ústavní stížnosti, případně též v dalších vyjádřeních či ve vyžádaném spise. 10. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. 11. V posuzované věci Ústavní soud výše popsané ústavně relevantní nedostatky neshledal. Ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že zejména pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. 12. Ve vztahu k posouzení přípustnosti jednotlivých dovolacích důvodů Ústavní soud konstatuje, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závi