II.ÚS 1343/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1343/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Juřiny, advokátka, sídlem Krausova 605/6, Praha 18 - Letňany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2025 č. j. 24 Cdo 446/2025-179, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024 č. j. 18 Co 249/2024-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. dubna 2024 č. j. 7 C 176/2017-127, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. května 2024 č. j. 7 C 176/2017-129, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") dne 31. 7. 2017 domáhal proti "dědicům a právním nástupcům" po Michalu Marešovi, zemřelém dne 13. 10. 2016 (dále jen "zůstavitel") zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené odměny za poskytování právní pomoci, současně stěžovatel požádal o přerušení řízení do pravomocného skončení pozůstalostního řízení po zůstaviteli vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 26 D 1509/2016. 3. Obvodní soud usnesením ze dne 26. 7. 2018 č. j. 7 C 176/2017-18 řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přerušil do doby pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 26 D 1509/2016, neboť v uvedeném řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. 4. K návrhu stěžovatele na pokračování řízení obvodní soud usnesením ze dne 14. 9. 2021 č. j. 7 C 176/2017-34 rozhodl, že v řízení bude namísto žalovaných neznámých dědiců po zůstaviteli pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, vedlejší účastnicí (dále též jen "stát"), neboť dědické řízení bylo skončeno. Na základě zjištění, že usnesením obvodního soudu ze dne 26. 8. 2021 č. j. 26 D 1509/2016-522 bylo rozhodnuto o vydání majetku nepatrné hodnoty státu a o zastavení řízení. Obvodní soud dovodil, že práva a povinnosti, o něž v řízení jde, převzal stát, a tedy, že povaha věci dovoluje v řízení pokračovat, a proto rozhodl podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. o pokračování v řízení se státem. 5. Obvodní soud poté usnesením ze dne 2. 11. 2022 č. j. 7 C 176/2017-60 řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil, neboť ze spisu obvodního soudu sp. zn. 26 D 1509/2016 bylo zjištěno, že majetek nepatrné hodnoty v dědickém řízení po zůstaviteli byl vydán vedlejší účastnici, když všichni v úvahu připadající dědicové dědictví odmítli. 6. Výše uvedené usnesení obvodního soudu o zastavení řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 29. 3. 2023 č. j. 18 Co 40/2023-78 potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že stěžovateli bude po právní moci tohoto usnesení vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 28 416 Kč (výrok III.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že vedlejší účastnice (ani jiná osoba) neodpovídá za dluhy zůstavitele, neboť zůstavitel nemá procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat. Uzavřel proto, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení, a že obvodní soud postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, pokud řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil. 7. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2023 č. j. 24 Cdo 3516/2023-106 usnesení obvodního soudu společně s potvrzujícím usnesením městského soudu o zastavení řízení zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud oba obecné soudy zavázal svým právním názorem, že za daných okolností v projednávané věci měly soudy namísto rozhodnutí o zastavení řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. žalobu stěžovatele zamítnout z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace. Nejvyšší soud dodal, že podal-li stěžovatel předmětnou žalobu v době, kdy ještě nebylo skončeno pozůstalostní řízení po zůstaviteli, nevzal náležitě v úvahu, že podle § 643 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dál jen "občanský zákoník"), platí, že přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno. Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel mohl vyčkat pravomocného rozhodnutí pozůstalostního soudu o potvrzení nabytí dědictví, na základě kterého by měl jistotu, zda a kdo je právním nástupcem zemřelého dlužníka (zůstavitele), a kdo tak na sebe převzal povinnost poskytnout věřiteli plnění, a právě proti takovému dědici (dědicům) zůstavitele se žalobou domáhat zaplacení své pohledávky, kterou měl vůči zůstaviteli. 8. V záhlaví uvedeným rozsudkem obvodního soudu, ve znění doplňujícího usnesení, byla žaloba, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím, zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení (výrok II.). Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 28 416 Kč. 9. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Obvodní soud vyšel ze skutkového zjištění, že žádný jiný majetek zůstavitele po vydání usnesení, kterým bylo pozůstalostní řízení zastaveno, nebyl dodatečně projednán, jakož i zjištění, že pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo zastaveno pro nepatrný majetek podle § 154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.), a majetek nepatrné hodnoty byl vydán státu analogicky podle § 154 odst. 1 z. ř. s. Z uvedeného obvodní soud dovodil právní závěr, že zůstavitel nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti, a proto bylo namístě žalobu zamítnout. 10. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že závěr městského soudu (jakož i obvodního soudu), že vedlejší účastnici nesvědčí věcná pasivní legitimace ohledně stěžovatelem uplatněného nároku, je v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v projednávané věci v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. II. Argumentace stěžovatele 11. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy žalobu ohledně jím uplatněného práva k pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení věcně neprojednaly a neprovedly jím navržené dokazování o dalším majetku zůstavitele. Stěžovatel dále poukazuje na to, že závěr Nejvyššího soudu není v souladu s § 189 odst. l z. ř. s. a odporuje závěrům (aplikovatelným i za účinnosti rozsudku ze dne 5. 9. 2024 sp. zn. 24 Cdo 1772/2024) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3183/2007 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. 21 Cdo 857/2004. V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že zastaví-li soud pravomocným usnesením řízení o dědictví podle § 175h o. s. ř., není tím (a nemůže tím být) pro účely jiného řízení (řízení, v němž žalobce uplatňoval své nároky vůči zůstaviteli) ještě závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Ten, kdo žalobou uplatnil své nároky proti zůstaviteli (zpravidla zůstavitelův věřitel), totiž není účastníkem řízení o dědictví a usnesení o zastavení dědického řízení podle § 175h o. s. ř. pro něj není závazné (§ 159a odst. l a 4 o. s. ř.), a může proto v řízení o své žalobě tvrdit a prokazovat, že rozsah, popřípadě cena zůstavitelem zanechaného majetku byla vyšší, než bylo zjištěno v řízení o dědictví. Pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno (tedy