II.ÚS 1345/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1345/23 ze dne 29. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., právně zastoupené Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem Lešetín IV/777, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2023, č. j. 25 Cdo 2571/2021-440, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 30. března 2021, č. j. 60 Co 153/2020-370, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. ledna 2020, č. j. 7 C 154/2018-257, za účasti obchodní společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., se sídlem Nárožní 1359/11, Praha 5, právně zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka vystupovala jako žalobkyně v řízení vedeném Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 154/2018. Žalobou se proti žalované, obchodní společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., domáhala zaplacení částky 690 593 Kč s příslušenstvím skládající se z nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ode dne 3. 3. 2017 do dne 30. 6. 2017 ve výši 120 975 Kč, za léčebné výlohy spojené s výdaji na zdravotní potřeby, za cestovné na kontroly k lékaři ve výši 16 513 Kč, za bolestné ve výši 52 459 Kč a za posudek ke zjištění výše bolestného částku ve výši 2 000 Kč, za ztížení společenského uplatnění částku ve výši 493 646 Kč a za posudek ke zjištění výše ZSU částku ve výši 5 000 Kč. Tyto nároky stěžovatelka požadovala v souvislosti s úrazem, který si přivodila v provozovně vedlejší účastnice zjednodušeně řečeno tím, že uklouzla na listu zeleniny. Následkem úrazu utrpěla zlomeninu lokte na levé ruce a pohmoždění pravé nohy. Později bylo zjištěno, že utrpěla ještě zranění spočívající v utržení stehenního svalu na zadní straně pravé nohy. 3. Okresní soud v Kroměříži napadeným rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 7 C 154/2018- 257, žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a uložil jí povinnost hradit žalované náklady řízení (výrok II.). Okresní soud posoudil projednávanou věc podle ustanovení § 2924 občanského zákoníku, tj. ustanovení upravujícího odpovědnost za škodu způsobenou z provozní činnosti. Okresní soud shledal, že stěžovatelka neprokázala důvod svého pádu v provozovně vedlejší účastnice, neboť žádný z předložených důkazů nepotvrdil její skutkovou verzi. Naopak soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že si stěžovatelka zavinila zranění svým vlastním přičiněním. Shrnul proto, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť se jí v průběhu dokazování nepodařilo prokázat, že hlavním a jediným důvodem jejího uklouznutí s následným pádem na podlahu v prodejně bylo uklouznutí na listu od zeleniny. Na straně vedlejší účastnice pak okresní soud neshledal žádné porušení povinností vyplývajících ze zákona, ani povinnosti udržovat prodejnu v čistém stavu, uklizeném tak, aby nedocházelo ke vzniku škody na zdraví a majetku zákazníků. Okresní soud uvedl, že je spravedlivé po každém zákazníkovi pohybujícím se po prodejně vyžadovat, aby se pohyboval způsobem tomu přiměřeným, ohleduplným k ostatním zákazníkům. Naopak po provozovateli prodejny nelze spravedlivě požadovat, aby soustavně kontroloval čistotu podlahy prodejny. Okresní soud uzavřel, že jelikož nebylo prokázáno naplnění prvního předpokladu pro vznik odpovědnosti na straně vedlejší účastnice a naopak bylo prokázáno výlučné zavinění stěžovatelky ohledně vzniklé újmy na zdraví a věcné škody, nezabýval se dalšími atributy odpovědnosti za škodu. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatelka bránila odvoláním. 4. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 60 Co 153/2020-370, potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III. a IV.). Krajský soud znovu provedl dokazování vztahující se k důvodu a mechanismu pádu stěžovatelky a shrnul skutkový stav z tohoto dokazování vyplývající. Krajský soud ve věci aplikoval, shodně jako okresní soud, ustanovení § 2924 občanského zákoníku. Uvedl, že předpokladem vzniku povinnosti k náhradě škody podle tohoto ustanovení je existence provozní činnosti jako původce škody, vznik škody a příčinná souvislost mezi provozní činností a vzniklou škodou. Podle názoru krajského soudu byly splněny tyto podmínky pro náhradu škody na zdraví stěžovatelce. Jelikož se v tomto případě zavinění presumuje, krajský soud se zabýval tím, zda se vedlejší účastnice mohla své odpovědnosti zprostit, tedy zda v tomto konkrétním případě učinila vše, co se s ohledem na povahu provozu jeví jako racionální. Dospěl přitom na základě provedeného dokazování k závěru, že vedlejší účastnice učinila vše, co na ní lze spravedlivě požadovat, aby předcházela úrazům zákazníků v prodejně. V řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastnice průběžně nechala uklízet podlahu prodejny a udržovala ji čistou a suchou. Tak tomu bylo i v uličce s nápoji v době úrazu stěžovatelky. Výskyt ojedinělého listu zeleniny, na kterém stěžovatelka uklouzla na podlaze prodejny v uličce s nápoji a zranila se, tak představoval ojedinělý exces, kterému vedlejší účastnice nemohla zabránit, ani když vynaložila veškerou péči. Po vedlejší účastnici podle krajského soudu nelze rozumně požadovat, aby v zásadě soustavně sledovala každého zákazníka (v den škodní události 2. 3. 2017 činil počet platících zákazníků prodejny žalované téměř 3.000 osob), zda mu neupadne zboží (např. zelenina) v místě, kde ke znečištění prodejny tak často nedochází. Krajský soud proto uzavřel, že vedlejší účastnice vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě na zdraví svých zákazníků, tedy i stěžovatelky, nedošlo. Vedlejší účastnice se proto podle § 2924 věty druhé občanského zákoníku zprostila povinnosti hradit škodu na zdraví stěžovatelce. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatelka bránila dovoláním. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 1. 3. 2023, č. j. 25 Cdo 2571/2021-440, dovolání stěžovatelky odmítl. Nejvyšší soud se nezabýval stěžovatelkou předestřenou otázkou, zda je odpovědnost podle § 2924 občanského zákoníku odpovědností založenou na zavinění či odpovědností objektivní. Uvedl, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí krajského soudu nezávisí. Dále shledal, že závěr krajského soudu o liberaci vedlejší účastnice nepovažuje za zjevně nepřiměřený. Naopak za zjevně nepřiměřený považoval Nejvyšší soud požadavek stěžovatelky, aby se krajský soud zabýval tím, kdo list zeleniny na podlahu prodejny upustil a jak dlouho na podlaze ležel před tím, než na něm stěžovatelka upadla. Nejvyšší soud konečně neshledal přiléhavou ani argumentaci stěžovatelky odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť se jednalo skutkově i právně odlišné věci. Proto dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. 6. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na ochranu tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že si je vědoma toho, že Ústavní soud není „další odvolací instancí“ a že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Cílem ústavní stížnosti proto podle tvrzení stěžovatelky není další přezkum skutkových zjištění provedených obecnými soudy. Stěžovatelka namítá, že interpretace podmínek liberace v případě provozoven supermarketů tak, jak ji provedly obecné soudy, je příliš excesivní. Svůj právní názor dokládá odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i judikaturu německých a rakouských soudů. Nad rámec těchto námitek ústavní stížnost neobsahuje další (ústavněprávní) argumentaci, kterou by stěžovatelka neuplatnila již v předchozím řízení. 7. K ústavní stížnosti se z vlastní iniciativy vyjádřila vedlejší účastnice. Ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost není důvodná, neboť obecné soudy se s nárokem stěžovatelky i její argumentací vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Provedené dokazování bylo rozsáhlé a splňuje ústavněprávní požadavky. Podle názoru vedlejší účastnice vychází právní úprava odpovědnosti z provozní činnosti v občanském zákoníku z právní úpravy předchozího občanského zákoníku. I judikatura týkající se tohoto typu odpovědnosti proto navazuje na předchozí práv